Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00
CZ EN

Aktuality

Tlamatá „příšerka“

27.11.2020 Tlamatá „příšerka“ více...

Křesťanský symbol ryby

23.11.2020 Křesťanský symbol ryby více...

Nahlédnutí do cisterciácké spirituality

19.11.2020 Nahlédnutí do cisterciácké spirituality více...

Výzva k 70. výročí ŽĎASu

13.11.2020 Pro plánovanou výstavu sbíráme fotografie více...

Dezerce rekrutů na Českomoravské Vysočině v letech 1796–1797

Když se v roce 1796 přiblížila francouzská republikánská armáda k hranicím českých zemí, bylo rozhodnuto o mobilizaci veškerých sil proti hrozícímu vpádu Francouzů. Na sklonku července žádal nejvyšší purkrabí hrabě Štampach Vídeň o pokyny pro další postup zemské správy. Upozorňoval také, že počet vojáků je pro ochranu zemských hranic a udržení veřejného pořádku nedostatečný. Dne 30. července vydal císař František II. instrukce o organizaci obrany Čech a na počátku srpna se sešla v Praze konference civilních a armádních činitelů, která je měla rozvést. Hovořilo se i o všeobecné zeměbraně a císař 11. srpna vyzval poddané k dobrovolnému vstupu do armády. Podle tvrzení kronikáře Vaváka však dobrovolníků rychle ubylo a pro každé panství byl stanoven počet odvedenců.

Se zvýšenými odvodními povinnostmi a císařskými dekrety o mimořádných odvodech ze srpna 1796 souvisely i události na Českomoravské vysočině, které vyvrcholily během jara 1797 rozsáhlou vojenskou akcí proti zběhlým rekrutům. Zatčení zběhové byli následně vyšetřováni pro podezření ze spiknutí a vzpoury. Tyto události se odehrávaly na české i moravské straně Vysočiny. V průběhu vyšetřování sehrálo svoji roli i náboženství zdejších obyvatel, kteří byli většinou protestantského vyznání.

V září 1796 si hospodářský úřad rychmburského panství stěžoval, že mu bylo nařízeno odvedení dalších 60 rekrutů, přičemž panství dodalo 38 mužů a další požadavky není schopné plnit. Další rekruty „nedodaly“ rovněž poddanská města Hlinsko a Skuteč. Správce rychmburského panství žádal krajského hejtmana Koce v Chrudimi o vojenskou asistenci.  Koc s tím nesouhlasil, neboť nátlak byl nepřípustný. Již v lednu 1797 mělo rychmburské panství odvést dalších 14 rekrutů. Krajský hejtman rozkázal, aby se rekrutů zmocnili v noci na 31. ledna. Z dosud vyřčeného je tedy pochopitelné, že značný počet mužů se snažil službě v armádě vyhnout.

Dne 6. května 1797 přikázal chrudimský hejtman prohledat myslivci a obyvateli vesnic lesy v okolí Pusté Rybné a Telecího, kde se mělo ukrývat několik desítek mužů. Po dopadení tří rekrutů dotyční vypověděli, že ozbrojení uprchlíci z moravské strany hranice se ukrývají v lesích kolem Nového Města na Moravě a Jimramova. Zátah proti nim za účasti poddaných jednotlivých panství proběhl 15. května. Jeho výsledky byly navzdory účasti 1500 osob zanedbatelné a podle Johanna Ferdinanda Opitze, který tehdy pobýval v místě událostí, většina uprchlíků unikla. Došlo dokonce k přestřelce mezi vůdcem zběhů Janem Makovským a polesným z Poličky.

V důsledku neúspěšné akce bylo 20. května do kraje přesunuto 400 mužů pěchoty a 60 jezdců a začalo prohledávání lesů v okolí Poličky. Na sklonku měsíce se podařilo dopadnout několik uprchlíků z českých panství a odeslat je do Rychmburku. Ti, kteří se postavili na odpor, byli posláni ke krajskému soudu v Chrudimi. Zbývající byli zařazeni do armády. Jan Makovský, ukrývající se s druhem Ferdinandem Vítkem v jedné ze stodol, byl vojáky obklíčen. Oba se zastřelili. Z výpovědí dopadených mužů se bylo mimo jiné možné dozvědět, že Makovský sloužil v pruské armádě, radil uprchlíkům, aby se spojili s moravskými zběhy, a že většina z nich byla tkalci protestantského vyznání. Rekruti také získali podporu obyvatel okolních vesnic, kteří je dokonce varovali před plánovanými zátahy. Někteří z mužů se ukrývali již od roku 1795. Vojáci zůstali v kraji až do září 1797.

Vojenské akce cílící na uprchlé rekruty se odehrávaly rovněž na moravské straně zemské hranice. Rekruti z Jimramovska, Novoměstska a Žďárska byli většinou odváděni do pěšího pluku č. 8 Huff, jehož posádka se nacházela v Jihlavě a jenž se v průběhu válek v letech 1792–1815 ocitl na řadě významných bojišť. Poručík pluku Colloredo v červnu hlásil z Krásného, že skupina „lumpů“ se připravovala na přepadení zámků v Jimramově a Poličce a k přepadávání úředníků a duchovních. Jejich vůdcem byl rovněž Makovský a jeho pobočník Vítek, zvaný Šlejfíř. V krátké době bylo zadrženo 16 osob z jimramovského panství. Zatčení byli posláni do vězení v Jihlavě. V průběhu února 1797 však bylo hlášeno, že ve Spělkově se ukrývají tři synové zdejšího sedláka Raspíra a pět dalších mužů. Vyslaného drába však zbili a uprchli do lesů. Hrabě Belcredi, majitel Jimramova, na jaře hlásil, že v kraji se pohybuje asi 100 ozbrojených mužů, odhodlaných k útoku na jeho zámek. V květnu tak byla vyslána do Jimramova vyšetřující komise, které předsedal krajský komisař František Grohmann. Dorazila i vojenská asistence vyžádaná moravským zemským prezidentem hrabětem Ugartem.

Dne 17. května pozval spělkovský rychtář Dědič Makovského, aby se setkal s krajským komisařem, ale ten mu sdělil, že disponuje několika sty muži připravenými k přepadávání zámků, far a boháčů a na schůzku se pochopitelně nedostavil. František Grohmann vydal společně s poručíkem husarů vyhlášku, v níž sliboval beztrestnost uprchlíkům, kteří se do tří dnů dobrovolně přihlásí. Jimramovský superintendent Blažek se snažil přesvědčit rodiče zběhů, aby své syny přiměli k návratu. Několik mladíků uposlechlo a ostatní byli postupně dopadeni. Při výsleších vyšlo najevo, že uprchlíci v počtu asi 45 mužů přísahali věrnost Makovskému na české straně hranice a Václavovi Raspírovi na moravské straně. Součástí přísahy byla msta vrchnosti, kněžím, myslivcům a boháčům. Udržovali mezi sebou pravidelné kontakty, signalizovali pomocí ohňů a chtěli se přidat k pruské nebo francouzské armádě.

V červenci 1797 bylo 16 rekrutů předáno brněnskému magistrátu k soudnímu jednání. Zde však všichni své výpovědi odvolali s tím, že krajský komisař je vynutil násilím. K témuž závěru dospěl později i apelační soud. Napadána byla rovněž protestantská víra zatčených. Výslechy neprokázaly přitěžující okolnosti uprchlíkům z české strany hranice a také styky jimramovských s později zatčenými ze Žďárska.

Brněnský trestní soud dospěl k tomuto závěru: 16 poddaných z jimramovského panství se provinilo zločinem vzpoury a veřejného násilí tím, že se protivili úřednímu výkonu, zbili drába, pokusili se násilně získat zbraně a někteří se podíleli na osvobození rekrutů. Apelační soud potvrdil 10. července 1798 tyto rozsudky: 16 obviněných bylo odsouzeno k trestům vězení v rozmezí 1–12 let, které si odpykali převážně na brněnském Špilberku, kde někteří zemřeli.

Po ukončení vyšetřování v Jimramově se komisař Grohmann přesunul do Nového Města na Moravě. Zdejším uprchlíkům však nic neprokázal, tak je pouze předal armádě. Posléze se komisař odebral do Žďáru, kde bylo zatčeno 16 rekrutů. Výslechy se odehrávaly na zdejším zámku na konci června a počátku července 1797, jehož součástí bylo i vězení situované do přízemí bývalého starého opatství. Výpovědi však byly získány stejným nezákonným způsobem jako v Jimramově pod různými hrozbami včetně fyzického násilí.

Většina zatčených byli mladí muži kolem dvaceti let, ale v některých případech ve vězení skončili i jejich rodiče. Pocházeli převážně z vesnice Račice. Zbězi vypověděli, že uprchli před odvody a ukrývali se v lese za domem rychtáře Ráčka. Někteří měli zbraně. Náhle však výpovědi vzaly prudký spád. Vyslýchaní hovořili o vůdcích, kteří je nabádali k ozbrojenému odporu a zmiňovali i „hlásání“ na obecním shromáždění v Račicích, že válka není císařská, ale panská. Připravovalo se prý povstání, jež mělo propuknout po žních a udržoval kontakt s Makovským, který je přesvědčoval o vítězství Francouzů nad Rakušany. Komise tak dospěla k mylnému přesvědčení, že stojí před pečlivě naplánovaným a rozsáhlým spiknutím, v jehož čele stojí úředníci z Nového Města na Moravě a protestantští kazatelé.

Zatčení byli přinuceni vypovědět, že na svatodušní neděli 1796 se sešli žďárští, novoměstští a jimramovští uprchlíci v protestantském kostele v Novém Městě. Nechyběli zdejší radní Procházka, justiciár Benecký, purkrabí Bayer, syndikus Melchior a tři kazatelé: superintendent Blažek z Jimramova, Štětina z Nového Města a Inczedy ze Sněžného. Blažek přítomné prý přesvědčoval, že francouzská armáda se blíží, že je třeba povstat a připojit se k Makovskému. Každý účastník setkání prý obdržel tajné znamení, kus papíru se zednářským symbolem. Proto bývá toto vykonstruované spiknutí nazýváno také „frajmauerské“ – zednářské.

4. července Grohmann informoval Moravskoslezské gubernium o odhalení rozsáhlého spiknutí. To si vyžádalo jednotku pěchoty, která posílila nasazený oddíl husarů. Informován byl i císař, kterému bylo mimo jiné sděleno, že zatčení žďárští poddaní byli převezeni do Jihlavy, kde v druhé polovině července vyšetřování pokračovalo. Zde nejprve vypovídali stejně jako ve Žďáře, ale pak si krajský hejtman Mitrowský vyslechl, že své výpovědi odvolali a hovořili pouze o ukrývání v lesích před odvody a o výroku Matěje Michala, „že válka není císařská“. Pochybnosti o pravosti výpovědí učiněných ve Žďáře a Jihlavě měly i nejvyšší úřady, a tak byla ustavena apelační komise, které předsedal rada brněnského apelačního soudu Till. Při nových výsleších zatčení opět popřeli své původní výpovědi vynucené násilím a tvrdili, že se pouze ukrývali před odvody. Tentýž závěr učinila v září i apelační komise. Vznesená obvinění odmítli i úředníci z Nového Města a protestantští kazatelé, propuštění již v červenci.

Další řízení probíhalo v režii krajského úřadu, přičemž Jan Zavadil byl potrestán osmidenním vězením za nepravdivé výpovědi v Jihlavě a bratr rychtáře v Račicích Matěj Michal, který, přestože měl tři syny, nepostavil za rekruta ani jednoho. Rychtář Ráček byl sesazen, neboť nesplnil odvodní povinnost Račic a superindentent Blažek byl zbaven funkce pro názory neslučující se s předpisy a pro podporu nesnášenlivosti. Zemský prezident hrabě Ugarte se závěry apelační komise souhlasil a informoval policejního ministra ve Vídni Pergena. Případy poddaných jimramovského panství, předaných brněnskému soudu a poddaných novoměstského panství, kteří pouze uprchli před odvody, apelační komise dále neprošetřovala.

Nejvyšší rozhodnutí padlo 28. listopadu 1797, kdy František II. nařídil vězněné žďárské uprchlíky propustit s výjimkou Jana Zavadila, rychtáře Ráčka a Matěje Michala. Vrchnostenským úředníkům se dostalo pokárání, že měli zvolit jiné prostředky, když věděli, že Račice již šest let nedodaly jediného rekruta. Napomenutí obdržel i syndikus Melchior, který měl být v případě dalšího zaváhání zbaven úřadu. Kazatele Blažka a Štětinu císař v jejich původních funkcích ponechal. Zemský prezident Ugarte byl vyzván, aby podal informace o počínání Grohmanna, o němž věděl, že jednal proti předpisům, ale omlouvala jej skutečnost, že byl veden horlivostí službě státu. Doporučil tedy pouze ústní napomenutí. Posledním odsouzeným údajného „spiknutí“ se stal bývalý žďárský vrchní Jan Jiří Veselý, který musel z rozhodnutí soudu v Jihlavě na tři měsíce do vězení za protistátní výroky.

Veselý spravoval žďárské panství v letech 1787–1795 a bylo jej možné označit za vzdělance ovlivněného myšlenkami osvícenství. Byl členem čtenářské společnosti v Brně, kde se scházeli příznivci osvícenství, věd, umění, ale i zednáři a ilumináti. Sám vstoupil v Brně do zednářské lóže. Z důvodů sympatií k francouzským encyklopedistům, odklonu od církve a revolučním myšlenkám dostal nálepku jakobína. Prováděl na žďárském panství reformy, které se dotkly i života poddaných: možnost vykoupit se z robotních povinností, odbourání režijního hospodaření a přechod na rentu, odprodej provozů v režii panství a parcelaci panských dvorů. V roce 1795 vypukla v Uhrách a ve Vídni aféra související s údajným jakobínským spiknutím a Veselý byl nucen svůj úřad opustit. V době, kdy i pro něj přišla policie, pobýval v Novém Městě na Moravě a posléze byl vyslýchán pro své údajné protináboženské a pobuřující názory, které měl šířit mezi venkovským lidem. Také se prý radoval z úspěchů francouzských armád. Na jaře roku 1798 byl propuštěn a rehabilitován a dožil do roku 1800 jako penzista na žďárském zámku. Jeho nástupcem v úřadu vrchního se stal v roce 1796 Jan Alois Ulrich.

V průběhu celého vyšetřování se nepodařila prokázat příprava rozsáhlého protistátního spiknutí a případného povstání na česko-moravském pomezí. Jediným cílem zběhlých rekrutů bylo vyhnutí se vojenské službě do doby, než bude mezi Francií a Rakouskem nastolen mír. Ten však byl mezi lidem v té době spojován s vítězstvím republikánské armády. Situace kolem odvodů a dezercí se uklidnila v souvislosti s Bonapartovým vítězným tažením Itálií v roce 1796 a uzavřením míru s Rakouskem v Campo Formiu v roce následujícím. Hrozbu vpádu francouzské armády do Čech odvrátila již dříve rakouská armáda vedená arcivévodou Karlem. Obyvatelé Českomoravské vysočiny i ostatní obyvatelstvo si mohli, byť na krátký čas, od válečných starostí vydechnout.

 

PhDr. Pavel B. Elbl