CZ EN DE
Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

XII. MUZEJNÍ NOC (10. 6. 2022)

18.5.2022 Radosti a strasti barokního života více...

VĚŽ OTEVŘENA! (12. 6. – 30. 9. 2022)

14.5.2022 Zpřístupnění věže kostela sv. Prokopa ve Žďáře nad Sázavou více...

Připravujeme: ROKY V BAROKU (10. 6. – 6. 11. 2022)

14.5.2022 Životní pouť barokního člověka více...

Turistická vizitka Moučkova domu

20.4.2022 Rozšíření nabídky pro turisty více...

MOUČKŮV DŮM JE PŘIPRAVEN NA SEZÓNU 2022!

17.3.2022 Stálá expozice města Žďáru nad Sázavou se těší na návštěvníky všech generací! více...

Příbuzenská vazba žďárského opata Logka s generálem Melasem

Příbuzenská vazba žďárského opata Logka s generálem Melasem

Opatem žďárského cisterciáckého kláštera byl v letech 1770-1782 Otto Logk z Netky, pocházející ze starobylého šlechtického rodu, který přišel do Čech z Německa v 16. století. Konkrétně se jednalo o Antonína Ronfelda Logka z Netky, který v roce 1556 zakoupil statek Jehnědno v Čechách a usadil se zde. Méně známou skutečností – chcete-li, zajímavostí – je příbuzenská vazba žďárského opata Otty Logka s rakouským generálem Melasem, jenž v roce 1800 ztratil již vyhranou bitvu s Napoleonem Bonapartem u italského Marenga.

Otec budoucího opata Antonín František Ignác Logk z Netky se narodil 7. 9.  1673 v Kamenné Lhotě a postupně se vypracoval na štolmistra svobodného pána Haranta z Polžic. Jeho syn Václav Izidor, budoucí nositel řádového jména Otto, spatřil světlo světa 21. 1. 1714 v Krchlebech. Antonín František Ignác se mohl pochlubit úctyhodným počtem třinácti potomků. Na duchovní dráhu se vydali i další dva z Ottových sourozenců. Bratr Antonín Jan Ignác, narozený 17. 11. 1708, vstoupil do cisterciáckého kláštera v Sedlci a sestra Veronika Zuzana, narozená 10. 8. 1717, se stala poslední abatyší kláštera Porta Coeli v Tišnově.

Mladý Václav vstoupil do žďárského cisterciáckého kláštera ve Žďáře v roce 1732 a obdržel řádové jméno Otto. V roce 1738 byl vysvěcen na kněze a do roku 1746 přednášel na klášterním semináři a gymnáziu filozofii. Později působil jako profesor kanonického práva a filozofie na řádové koleji Bernardinum v Praze a v roce 1755 se stal doktorem filozofie. Ve stejném roce se stal sekretářem generálního vikáře řádu, v roce 1766 převorem kláštera a v roce 1767 sekretářem opata Bernarda Henneta. Dne 16. 11. 1770 byl zvolen žďárským opatem. V následujícím roce se zúčastnil generální řádové kapituly ve francouzském Citeaux. V roce 1779 se stal asistentem generálního vikáře a vizitátora řádové provincie. Otto Logk z Netky zemřel 25. 4. 1782 a byl pohřben do opatské krypty v konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše mateřského kláštera.

Pro naše záměry je nezbytné zmínit se o jednom ze starších Ottových bratří ,Františku Antonínovi, narozenému 15. 8. 1707 v Krchlebech. Z jeho manželství s Doroteou Annou Salomenou, rozenou baronesou de Wolf, vzešla trojice potomků: Marie Anna Dorotea Otýlie 1741, František Jakub Otto 1742 a Antonia Juliána Marie Josefa, narozená 5. 3. 1744 v Týnci nad Labem. Právě Antonia Juliána Marie Josefa se 11. 9. 1768 provdala v Týnci nad Labem za důstojníka rakouské armády Michaela Benedikta Friedricha svobodného pána Melase. Z dosud uvedeného tedy plyne, že opat Otto byl strýcem Melasovy ženy.

Baron Melas se narodil 12. 5. 1729 v Schässburgu v Sedmihradsku. V sedmnácti letech se stal kadetem rakouského 21. pěšího pluku. Během Sedmileté války (1756-1763) povýšil na pobočníka polního maršála Dauna, s nímž se 18. 6. 1757 účastnil jako setník vítězné bitvy nad Prusy krále Fridricha II. u Kolína. V roce 1771 se stal majorem 34. pěšího pluku, roku 1777 podplukovníkem, roku 1781 plukovníkem jezdectva, roku 1789 generálmajorem, roku 1797 polním podmaršálem a roku 1799 generálem jezdectva. V roce 1794 se zapojil do bojů s francouzskými revolučními armádami na Sambře a Rýně a zvítězil u Kaiserslauternu. V následujícím roce měl podíl na vítězstvích u Mohuče a Mannheimu.

V roce 1796 se Melas střetl poprvé s Bonapartem, když v Lombardii dočasně převzal vrchní velení až do příchodu maršála Würmsera. Posléze se podílel na neúspěšné obraně obležené Mantovy, jež kapitulovala v roce 1797. Po odchodu generála Beaulieua v roce 1799 převzal vrchní velení a přispěl k vítězstvím ruské Suvorovovy armády u Cassana, Trebie a Novi. Za zásluhy v tomto tažení mu bylo uděleno nejvyšší rakouské vyznamenání, Vojenský řád Marie Terezie (komandér), založený na počest bitvy u Kolína. V září a listopadu 1799 zvítězil nad Francouzi generála Championneta u Savigliana a Genoly. S příchodem jara roku 1800 se Melas připravoval k průniku do Provence. Jeho plány však zkřížil Bonaparte, který jej přechodem Alp v květnu předešel, získal iniciativu a Melas se byl nucen stáhnout do východní Lombardie.

Dne 14. 6. 1800 se Melasova armáda střetla s Bonapartem ve slavné bitvě u Marenga v severní Itálii. Rakušané měli asi 30 000 mužů a 100 děl. Francouzů bylo pouze 20 000 mužů s patnácti děly. Bonaparte však rychle zareagoval a přivolal na bojiště generála Desaixe a jeho divizi. Rakušané vítězili, neboť se projevovala drtivá převaha jejich dělostřelectva a pěchota přecházela do finálního náporu. Melas pozoroval bojiště a s uspokojením si uvědomoval, že vítězí nad nepřítelem, kterého dosud žádný z rakouských generálů nepřemohl. Dopustil se však zásadní chyby, když předčasně opustil bitevní pole a velení předal generálům Zachovi a Kaimovi. Odebral se do hlavního štábu v Alessandrii a dokonce poslal do Vídně kurýry se zprávou o vítězství.

Převaha rakouské armády přinutila Francouze k spořádanému ústupu, ale ihned po příchodu Desaixe se sedmi tisíci muži přešla do protiútoku. Zaskočení Rakušané byli po hodině bojů zcela poraženi. Šokovaný Melas poslal do Vídně nové hlášení. Psal v něm, že vítězství rakouských zbraní se změnilo v totální porážku a kladl důraz na uzavření příměří. Jeho podmínky nadiktované Bonapartem zdrcený Melas podepsal 15. 6. 1800 v Alessandrii. Francouzský generál mu daroval šavli ukořistěnou při egyptském tažení, neboť si byl velmi dobře vědom průběhu bitvy, která se pro něj zpočátku nevyvíjela příznivě.

Po podepsání míru v Luneville v roce 1801 se stal Melas velitelem vojenské oblasti v okolí Štýrského Hradce. Krátce úřadoval i v Praze ve šlechtickém paláci na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Dne 10. 1. 1803 odešel do výslužby a pro prožití posledních let života si na radu svého rytmistra Hartzera zvolil Týnec nad Labem. Koupil zde starší dům na náměstí, tzv. Velký dům čp. 66. S oblibou pobýval na místech, nazývaných dnes Na stráni, odkud pozoroval věž v Přelouči, zříceninu hradu Lichtenburka, města Čáslav a Kutnou Horu. Zemřel 31. 5. 1806 a jeho ostatky byly uloženy do hrobky při severní zdi farního kostela v Týnci nad Labem. Melasova manželka Antonia Juliána Marie Josefa, rozená Logková z Netky, zemřela 3. 2. 1810 rovněž v Týnci nad Labem.

PhDr. Pavel Elbl