Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00
CZ EN

Aktuality

Připravujeme: NA VŠECH FRONTÁCH (18. 8. – 15. 11. 2020)

1.8.2020 Modely letadel a techniky 2. světové války více...

VĚŽ OTEVŘENA! (1. 6. – 31. 10. 2020)

2.6.2020 Zpřístupnění věže kostela sv. Prokopa ve Žďáře nad Sázavou více...

Výpravy do historie Žďáru (26. 5. – 1. 11. 2020)

18.5.2020 Komentované procházky centrem Žďáru pro malé i velké více...

Příbuzenská vazba žďárského opata Logka s generálem Melasem

Příbuzenská vazba žďárského opata Logka s generálem Melasem

Opatem žďárského cisterciáckého kláštera byl v letech 1770-1782 Otto Logk z Netky, pocházející ze starobylého šlechtického rodu, který přišel do Čech z Německa v 16. století. Konkrétně se jednalo o Antonína Ronfelda Logka z Netky, který v roce 1556 zakoupil statek Jehnědno v Čechách a usadil se zde. Méně známou skutečností – chcete-li, zajímavostí – je příbuzenská vazba žďárského opata Otty Logka s rakouským generálem Melasem, jenž v roce 1800 ztratil již vyhranou bitvu s Napoleonem Bonapartem u italského Marenga.

Otec budoucího opata Antonín František Ignác Logk z Netky se narodil 7. 9.  1673 v Kamenné Lhotě a postupně se vypracoval na štolmistra svobodného pána Haranta z Polžic. Jeho syn Václav Izidor, budoucí nositel řádového jména Otto, spatřil světlo světa 21. 1. 1714 v Krchlebech. Antonín František Ignác se mohl pochlubit úctyhodným počtem třinácti potomků. Na duchovní dráhu se vydali i další dva z Ottových sourozenců. Bratr Antonín Jan Ignác, narozený 17. 11. 1708, vstoupil do cisterciáckého kláštera v Sedlci a sestra Veronika Zuzana, narozená 10. 8. 1717, se stala poslední abatyší kláštera Porta Coeli v Tišnově.

Mladý Václav vstoupil do žďárského cisterciáckého kláštera ve Žďáře v roce 1732 a obdržel řádové jméno Otto. V roce 1738 byl vysvěcen na kněze a do roku 1746 přednášel na klášterním semináři a gymnáziu filozofii. Později působil jako profesor kanonického práva a filozofie na řádové koleji Bernardinum v Praze a v roce 1755 se stal doktorem filozofie. Ve stejném roce se stal sekretářem generálního vikáře řádu, v roce 1766 převorem kláštera a v roce 1767 sekretářem opata Bernarda Henneta. Dne 16. 11. 1770 byl zvolen žďárským opatem. V následujícím roce se zúčastnil generální řádové kapituly ve francouzském Citeaux. V roce 1779 se stal asistentem generálního vikáře a vizitátora řádové provincie. Otto Logk z Netky zemřel 25. 4. 1782 a byl pohřben do opatské krypty v konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše mateřského kláštera.

Pro naše záměry je nezbytné zmínit se o jednom ze starších Ottových bratří ,Františku Antonínovi, narozenému 15. 8. 1707 v Krchlebech. Z jeho manželství s Doroteou Annou Salomenou, rozenou baronesou de Wolf, vzešla trojice potomků: Marie Anna Dorotea Otýlie 1741, František Jakub Otto 1742 a Antonia Juliána Marie Josefa, narozená 5. 3. 1744 v Týnci nad Labem. Právě Antonia Juliána Marie Josefa se 11. 9. 1768 provdala v Týnci nad Labem za důstojníka rakouské armády Michaela Benedikta Friedricha svobodného pána Melase. Z dosud uvedeného tedy plyne, že opat Otto byl strýcem Melasovy ženy.

Baron Melas se narodil 12. 5. 1729 v Schässburgu v Sedmihradsku. V sedmnácti letech se stal kadetem rakouského 21. pěšího pluku. Během Sedmileté války (1756-1763) povýšil na pobočníka polního maršála Dauna, s nímž se 18. 6. 1757 účastnil jako setník vítězné bitvy nad Prusy krále Fridricha II. u Kolína. V roce 1771 se stal majorem 34. pěšího pluku, roku 1777 podplukovníkem, roku 1781 plukovníkem jezdectva, roku 1789 generálmajorem, roku 1797 polním podmaršálem a roku 1799 generálem jezdectva. V roce 1794 se zapojil do bojů s francouzskými revolučními armádami na Sambře a Rýně a zvítězil u Kaiserslauternu. V následujícím roce měl podíl na vítězstvích u Mohuče a Mannheimu.

V roce 1796 se Melas střetl poprvé s Bonapartem, když v Lombardii dočasně převzal vrchní velení až do příchodu maršála Würmsera. Posléze se podílel na neúspěšné obraně obležené Mantovy, jež kapitulovala v roce 1797. Po odchodu generála Beaulieua v roce 1799 převzal vrchní velení a přispěl k vítězstvím ruské Suvorovovy armády u Cassana, Trebie a Novi. Za zásluhy v tomto tažení mu bylo uděleno nejvyšší rakouské vyznamenání, Vojenský řád Marie Terezie (komandér), založený na počest bitvy u Kolína. V září a listopadu 1799 zvítězil nad Francouzi generála Championneta u Savigliana a Genoly. S příchodem jara roku 1800 se Melas připravoval k průniku do Provence. Jeho plány však zkřížil Bonaparte, který jej přechodem Alp v květnu předešel, získal iniciativu a Melas se byl nucen stáhnout do východní Lombardie.

Dne 14. 6. 1800 se Melasova armáda střetla s Bonapartem ve slavné bitvě u Marenga v severní Itálii. Rakušané měli asi 30 000 mužů a 100 děl. Francouzů bylo pouze 20 000 mužů s patnácti děly. Bonaparte však rychle zareagoval a přivolal na bojiště generála Desaixe a jeho divizi. Rakušané vítězili, neboť se projevovala drtivá převaha jejich dělostřelectva a pěchota přecházela do finálního náporu. Melas pozoroval bojiště a s uspokojením si uvědomoval, že vítězí nad nepřítelem, kterého dosud žádný z rakouských generálů nepřemohl. Dopustil se však zásadní chyby, když předčasně opustil bitevní pole a velení předal generálům Zachovi a Kaimovi. Odebral se do hlavního štábu v Alessandrii a dokonce poslal do Vídně kurýry se zprávou o vítězství.

Převaha rakouské armády přinutila Francouze k spořádanému ústupu, ale ihned po příchodu Desaixe se sedmi tisíci muži přešla do protiútoku. Zaskočení Rakušané byli po hodině bojů zcela poraženi. Šokovaný Melas poslal do Vídně nové hlášení. Psal v něm, že vítězství rakouských zbraní se změnilo v totální porážku a kladl důraz na uzavření příměří. Jeho podmínky nadiktované Bonapartem zdrcený Melas podepsal 15. 6. 1800 v Alessandrii. Francouzský generál mu daroval šavli ukořistěnou při egyptském tažení, neboť si byl velmi dobře vědom průběhu bitvy, která se pro něj zpočátku nevyvíjela příznivě.

Po podepsání míru v Luneville v roce 1801 se stal Melas velitelem vojenské oblasti v okolí Štýrského Hradce. Krátce úřadoval i v Praze ve šlechtickém paláci na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Dne 10. 1. 1803 odešel do výslužby a pro prožití posledních let života si na radu svého rytmistra Hartzera zvolil Týnec nad Labem. Koupil zde starší dům na náměstí, tzv. Velký dům čp. 66. S oblibou pobýval na místech, nazývaných dnes Na stráni, odkud pozoroval věž v Přelouči, zříceninu hradu Lichtenburka, města Čáslav a Kutnou Horu. Zemřel 31. 5. 1806 a jeho ostatky byly uloženy do hrobky při severní zdi farního kostela v Týnci nad Labem. Melasova manželka Antonia Juliána Marie Josefa, rozená Logková z Netky, zemřela 3. 2. 1810 rovněž v Týnci nad Labem.

PhDr. Pavel Elbl