CZ EN DE
Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

S myslivcem ke krmelci (18. října 2021 - 31. března 2022)

18.10.2021 Komentovaná vycházka zejména pro děti více...

Platím, prosím! (14. 10. 2021)

18.10.2021 Komentovaná vycházka po stopách žďárských obchodníků více...

ŽĎAS 70 let a lidé (28. 8. – 14. 11. 2021)

22.8.2021 Příběh továrny a jejích zaměstnanců a její odraz v životě města více...

Žďárské uličníky v prodeji

31.5.2021 Žďárské uličníky, publikace o dějinách našeho města, jsou opět v prodeji více...

MASOPUSTNÍ MAŠKARY

Historie a zajímavosti o některých masopustních maškarách

Rozdováděný průvod maškar je dnes asi nejznámější, nejviditelnější a nejrozšířenější součástí masopustního veselí. Některé masky jsou i tisíce let staré a můžeme v nich vytušit pozůstatky prastarých pohanských náboženských představ a praktik. Díky společenskému vývoji, příchodu křesťanství a následným církevním zákazům docházelo k jejich proměnám, stírání významu a ztrátě původní funkce. Některé totožné masky mají několik různých názvů, jindy se naopak pod jediným názvem skrývá několik podob masek, které se kraj od kraje liší. Jejich funkce je však všude stejná – zajistit pomocí různých rituálů a tanců prosperitu, bohatou úrodu, plodnost a samozřejmě také pobavit a stmelit komunitu.

Málokdo tuší, že maškary se dříve neproháněly městy a vesnicemi jen o masopustu, ale také třeba v období kolem Vánoc, na letnice či při svatebních a pohřebních rituálech. Za maškary se původně směli převlékat pouze muži, kteří tak zastávali i ženské role. Někde, například na Hlinecku, se maškary dělily na škaredé a pěkné. Ty škaredé (slaměný, ras, žid) měly začerněné tváře, představovaly zejména plodivou sílu a převlékali se za ně ženatí muži. Maškary pěkné měly tváře červené (turci, laufr, strakáči), představovaly čistotu, nevinnost a radost a převlékali se za ně svobodní mládenci.  Zoomorfních masek postupem času ubývalo, a tak se dnes většinou setkáme pouze s medvědem či kobylou. Při obchůzce byly maškary vždy pohoštěny koblihami a dalším pečivem, zabijačkovými pochoutkami, kořalkou či pivem a dostávaly také výslužku v podobě obilí, peněz a všelijakých dobrot. Někde prosmýčily chalupu i hospodářství a co uviděly, sebraly. Na Moravském Horácku všechny maškary nosily „rozmarýn“, což byla kytka z barevných pentlí.

Vývoj lidové kultury je nesmírně složitý, proto se i podoba, zastoupení a funkce jednotlivých masopustních maškar region od regionu liší a v čase proměňují. Přesto masopust byl a stále je časem nevázané zábavy a možnost schovat se za anonymitu maškary uvolnění všech zábran ještě umocňuje. V současnosti maškary plní hlavně funkci zábavnou a jejich původní smysl je z velké části zapomenut, ale ani dnes neopomenou popřát štěstí, zdraví a prosperitu všem přihlížejícím.


MEDVĚD

Medvěd je nejtypičtější, nejčastěji používanou a rozhodně také nejstarší masopustní maškarou. Její původ je doložen minimálně od 6. století, ale určitě se při různých rituálech používal už v pradávných pohanských dobách. Jeho maska bývala tvořena zvířecí kůží, kterou později nahradila podoba ze slámy a hrachoviny, případně od 19. století hlava z papíru. Někde chodil sám, jinde ho doprovázel medvědář, který ho na oko trestal za různé skopičiny, které tropil přihlížejícím. Symbolizuje plodivou sílu a v širším pojetí také úrodu. Povinností medvěda bylo zatancovat si s každou hospodyní i svobodnou dívkou, aby jim zajistil vytoužené potomstvo. Ženy při tanci s medvědem vyskakovaly vysoko, aby jim v létě vyrostl vysoký len a konopí a někde se mu snažily odtrhnout kus hrachoviny či slámy pro drůbež, aby lépe seděla na vejcích. Při tanci i obchůzce se medvěd často choval až lascivně, naznačoval polibky, poplácával přihlížející a s velkou oblibou zejména ženy porážel do sněhu a poválel se s nimi. I když se nám to dnes může zdát nemístné, smyslem toho všeho bylo přání plodnosti mužům i ženám.


KOBYLA

Další důležitou masopustní maškarou je kobyla, jinak též zvaná klibna či šiml. Někde ji tvořili dva lidé přikrytí plachtou, kdy jeden držel hlavu ze dřeva či plátna vycpaného slámou a druhý dělal zadní část koně. Jinde kobylu tvořil člověk jeden s hlavou připevněnou na konstrukci upevněné kolem těla a sám představoval jezdce. Kobyla bývala vedena na provaze židem, sedlákem či kočím a nabízena k prodeji: "Tuhleta kobyla je dobrá do tahu, je nenáročná na ustájení, není mlsná, i hřebíky žere, takovou nikde nekoupíte!"  A hospodář odpovídal: "Takovou herku nechci, vždyť je samý žebro!“ V některých oblastech se pohybovala sama, splašeně vbíhala do chalup a působila všeobecný zmatek a veselí. Zejména na Českomoravské vrchovině hrávala významnou roli na samém konci masopustu. Někde při zábavě v hospodě „chcípla“ a Žid ji odkoupil. Jinde jí byl přečten seznam lotrovin, které celý rok prováděla (a ve kterých se často odrážely prohřešky obyvatel obce) a nakonec ji smrtka nebo ras popravili (a případně následně oživili), čímž symbolicky skončilo masopustní veselí. 


ŽID

Nejedná se o označení náboženství ani etnika, ale o jakousi karikaturu podomního obchodníka, lichváře či zbohatlíka, a kdysi dávno také pradávného mužského předka, či odkaz na duše zemřelých předků. Postavu mohl hrát jen ženatý a zaopatřený muž, který míval začerněný obličej nebo škrabošku s velkým červeným nosem. Na sobě míval ošuntělý oblek pošitý barevnými hadříky, stuhami, pruhy kožešin, peřím, plíšky, penízky a jinými cetkami. Na hlavě mu seděl cylindr nebo klobouk. Na zádech, často s hrbem, nesl pytel s různým haraburdím, které nabízel k prodeji. Poskytoval také různé služby (šňupání tabáku, holení, česání, navonění), za které žádal úplatu. Staral se o zábavu, vyprávěl rozverné příběhy, smlouval, kradl almužny, obilí, slepice i peníze. Žid je chápán také jako symbol plodivé síly. Jeho nepostradatelným atributem bývala hůl zvaná „ježovice“, na kterou se ještě v polovině 20. století připevňovala kůže z ježka. Tu dnes nahradila vycpaná bambule. S tímto nezaměnitelným falickým symbolem plodnosti prováděl různá eroticky podbarvená gesta.


BABKA S NŮŠÍ

Bába s nůší představuje důmyslně vystrojenou figuru, která je symbolem ženských předků a také vyvrcholením svateb před dobou velkého půstu. V masce se většinou představují muži a existují dvě základní varianty. V první nese člověk na zádech nůši s hadrovou loutkou dítěte (někdy s velkou maskou) nebo dědka. V té druhé, žertovnější, člověk maskovaný jako mimino či dědek si přes sebe navlékne nůši beze dna, zatímco bába je vycpaná loutka připevněná v předklonu k nůši. Babka často chodívala spolu s židem.


LAUFR

Laufr je vůdčí postavou masopustního průvodu a představovat by ho měl sošný mládenec. Nejprve žádá starostu o povolení projít s průvodem maškar vesnicí a následně určuje trasu a dojednává vstup do jednotlivých hospodářství.  Doprovázejí ho strakáči „šaškovského“ vzezření, ozdobení barevnými skvrnkami či barevnými proužky látky a špičatou čepicí. Od nich se laufr odlišuje bílým oděvem (někde uniformou) s barevnými proužky látky kolem krku a na špičaté čepici, která mohla být vysoká až jeden metr. Jeho nepostradatelným atributem bývala hůl, kterou tloukl o dveře a někde také uzeniny zavěšené na provaze přes rameno. Maska laufra údajně připomíná vojáky, kteří před třicetiletou válkou strážili hranici s tureckou říší a varovali před případným nebezpečím. Snad proto má laufr „na starosti“ všechny masopustní maškary.


SMRTKA

Maska smrti představovala konec zimy a zároveň symbolizovala přechod mezi světem reálných lidí (pán, paní, žid, řemeslníci, turci) a nadpřirozenými bytostmi (čert, vodník, medvěd).  Na obchůzku chodila v bílém, s tváří připomínající lebku a s kosou. Pro dnešního člověka je pohled na tuto masku často nepříjemný a děsivý, ale naši předci, pro které byla smrt běžnou součástí života, s ní bez předsudků a obav rozprávěli i žertovali. V některých oblastech právě smrtka symbolicky zakončuje masopustní veselí popravou kobyly.


TURCI

Turci zastupují uniformované postavy a jsou připomínkou vojáků turecké armády, které se Evropa po celá staletí obávala. Obvykle bývali dva červení a dva modří, se špičatými čepicemi s pentlemi a dřevěnými šavlemi. S těmito zbraněmi se někde tancovalo, jinde se na ně napichovala výslužka. Masky Turků byly určeny pro svobodné mládence a symbolizovaly sílu, vytrvalost a mládí. Turci museli být zdatnými tanečníky a skokany, protože před každým stavením tančili kolový tanec („kolečko“), při kterém se vysoko skákalo, aby vysoko vyrostl len a obilí. Museli snést také velké množství kořalky. Právě u nás na Českomoravské vrchovině se postavy turků vyskytují nejčastěji.


ČERT

S postavou čerta se dnes většinou setkáváme v předvánočním čase, kdy spolu s Mikulášem a andělem naděluje dětem pamlsky. V dřívějších dobách však patřil i do masopustního průvodu, kde symbolizoval nadpřirozené síly a také zlo a pohanství. Na představu čerta v lidovém křesťanství měl pravděpodobně největší vliv starý slovanský bůh podsvětí, magie, divočiny, strážce předělu mezi světem živých a mrtvých a ochránce skotu Veles, mezi jehož atributy patřily rohy, srst a spojení s lesem. S příchodem christianizace jeho kladnou a ochranou funkci převzali křesťanští světci a on sám byl ztotožněn s čertem, či přímo s vládcem pekel. Maškaru čerta hrával ženatý a zaopatřený muž se začerněným obličejem, rohy, ocasem a pytlem na hříšníky. Maska čerta v masopustním průvodu však nebyla obávaná, ale naopak se často stávala terčem posměšků a ústrků. Většinou ji doprovázel anděl jako symbol dobra.


CIKÁNKA

Postava cikánky v pestrobarevném kostýmu pošitém třásněmi, penízky, rolničkami a s poněkud vyzývavým chováním vždy budila pozornost. Krásně tančila a někde se dokonce věřilo, že kdo si s ní o masopustu zatančí, stane se opět mladým a jarým. Ráda věštila budoucnost, hádala z karet či ruky, ale také kradla. To ovšem, s tichým souhlasem hospodáře, v některých krajích činily maškary všechny. Co nebylo zamčené, to odnesla či snědla – uzené z komína, ještě teplou pečeni či koláče z pece, vejce i slepice z kurníku, mouku, máslo, obilí, brambory a samozřejmě kořalku.


SLAMĚNÝ, SLAMÁK, POHŘEBENÁŘ, (PO)HŘEBENÁČ

Slaměný představuje prastarý typ masky zastávající podobnou funkci jako medvěd. Výroba jeho masky ze slámy je značně složitá, její nošení velmi nepohodlné a navíc se při obchůzce většinou poškodí, takže se musí vyrábět každý rok znovu. Slaměný má vysokou špičatou čepici (košík se třemi copy), vestu, rukávy a sukni ze slámy a většinou také roh, zvonec a pletený slaměný „bejkovec“. Jako maska symbolizující plodnost měl začerněný obličej a jeho hlavním úkolem bylo válet se s přihlížejícími, hlavně se ženami, aby se na ně přenesla plodivá síla slámy a země. Také tanec a laškování se slaměným mělo přinést podobný efekt jako tanec s medvědem, tedy plodnost a úrodu. Proháněl děti po vsi, častoval přihlížející posměšky a všeobecně páchal roztodivné „sprosťárny“ a skopičiny.  V některých krajích ho ženy na oplátku polévaly vodou, máchaly v potoce, či dokonce zapalovaly. Z jeho suknice hospodyně trhaly stébla slámy, která se vkládala do hnízda husám či slepicím, aby se vyvedla housata a kuřata. Symbolicky odnášel vše staré a zkažené, připravoval všechny na příchod jara a někde prý dokonce obsluhoval mlýn, který mele ze starých bab mladice.


MUZIKANT

Muzikanti byli nepostradatelnou součástí masopustního průvodu. Hrávali při pochodu i do tance a všeobecně navozovali veselou atmosféru. Například na Hlinecku oddělovali průvod pěkných maškar s červeným obličejem (laufr, strakáči, turci) a maškar škaredých s obličejem černým (slaměný, ras, žid). Chybět nesměl trubač a především hudebník s basou. Ta se totiž na samém konci masopustu symbolicky pohřbívala, protože v době čtyřicetidenního předvelikonočního půstu končí veselí a basa si nezahraje. Na Novoměstsku zase nesměl chybět flašinet, což byl harmonikář schovaný v bedně s připevněnou klikou. Této maškaře, doložené už v 18. století, se také říkalo babský mlýn, protože přemílala staré baby na mladice. Prakticky všude bývalo zvykem, že muzikanti u každé chalupy zahráli písničku hospodáři na přání.


KRÁL BRKOSLAV S KRÁLOVNOU

Typicky žďárskou záležitostí oslav masopustu v 60. a 70. letech 20. století byla maškara krále Brkoslava a jeho choti. V průvodu rozdováděných maškar se vezli v kočáře a byli nepřehlédnutelnou karikaturou vlády i symbolem nafoukaného pána a paničky, ze kterých si přihlížející s gustem utahovali. Aby byla legrace ještě větší, krále hrával kulatý menší muž (p. Šáber), kterého královna postavou výrazně převyšovala. V ženských šatech s mohutně vycpaným poprsím se skrýval také muž (p. Srnský). Pláště jim nesli lokajové, za kterými následovalo služebnictvo, vojsko a další maškary. Vznešený pár měl na hlavách koruny a král v ruce třímal žezlo. Tyto královské atributy dnes vlastní naše Regionální muzeum a samozřejmě jsme tento dar Sboru dobrovolných hasičů ve Žďáře nad Sázavou 1. neopomenuli vystavit spolu s královským párem v masopustním výdejovém okénku. Přestože byl král Brkoslav nezpochybnitelným středobodem žďárských masopustních oslav a symbolicky v tento den přebíral vládu nad celým městem, dodnes přesně nevíme, jak přišel ke svému jménu. Pokud snad někdo z pamětníků tuto informaci má, rádi ho vyslechneme.


DALŠÍ TRADIČNÍ MAŠKARY

Všechny tradiční maškary se nám do muzejních výdejních okének nevešly, a proto je zmiňme alespoň slovně: strakáči, vodník, anděl, čarodějnice, zvířata, dráb, ras, řezník, kovář, mlynář, kominík, ponocný, myslivec, dragoun či husar, soudce, lazebník, kněz, ženich s nevěstou, pán s paničkou a v novějších dobách také hasiči, policisté, úředníci, zdravotní sestřičky a další.

Záměrně nám chybí postava Masopusta, která se na Moravě prakticky nevyskytovala. Navíc by tato personifikace poživačnosti, nemírnosti v jídle, pití a dalších požitcích nepůsobila příliš výchovně.  Do vesnického prostředí se dostala z měst, kde se původně objevovala při rozverných žákovských hrách, nebo oslavách konce masopustu v pivovarech. Masopust, Bakchus (Bachus) či Bakchant býval pánem ochmelků a měl podobu veselého dobromyslného tlustého muže, často s korbelem piva či lahví vína. Jeho jméno odkazuje na antického boha Bakcha (řecky Dionýsa), který býval bohem vína, bujarého veselí, ale také úrody a plodnosti. Oslavy s Masopustem bývaly natolik nevázané, že na konci 19. století došlo k jejich úplnému zákazu.  Přesto se v některých oblastech Masopust vyskytuje dodnes a dokonce bývá pochováván místo kobyly či basy.


MODERNÍ MASKY

Tradiční maškary jsou v dnešních průvodech v menšině. Moderní masky mají především zábavný charakter, chtějí být vtipné a pobavit okolí, magický význam v nich nehledejme. K masopustu ale neodmyslitelně patří. Ve druhé polovině 20. století jste se tak ve Žďáře nad Sázavou mohli potkat se třemi mušketýry, kovboji, vzpěračem či s králem Brkoslavem, ve 21. století na horácké vsi Kadov s Fantomasem, hráčem amerického fotbalu, pirátem, ninjou, Červenou Karkulkou, budíkem, tříhlavou saní, ropnými šejky, gynekologem, ruskou „báryšňou“, žokejem či s prostitutkou v podání mladého muže.

Text a foto: Kamila Dvořáková a Archiv RM