CZ EN DE
Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

XII. MUZEJNÍ NOC (10. 6. 2022)

18.5.2022 Radosti a strasti barokního života více...

VĚŽ OTEVŘENA! (12. 6. – 30. 9. 2022)

14.5.2022 Zpřístupnění věže kostela sv. Prokopa ve Žďáře nad Sázavou více...

Připravujeme: ROKY V BAROKU (10. 6. – 6. 11. 2022)

14.5.2022 Životní pouť barokního člověka více...

Turistická vizitka Moučkova domu

20.4.2022 Rozšíření nabídky pro turisty více...

MOUČKŮV DŮM JE PŘIPRAVEN NA SEZÓNU 2022!

17.3.2022 Stálá expozice města Žďáru nad Sázavou se těší na návštěvníky všech generací! více...

Proslov PhDr. Pavla Elbla ke konci 2. světové války (6. 5. 2022)

Připomenutí konce 2. světové války 

V pátek 6. 5. 2022 pronesl při pietním aktu u příležitosti vzpomínky na konec druhé světové války v Evropě náš pracovník PhDr. Pavel Benedikt Elbl tuto řeč:

Vážení účastníci dnešního pietního aktu, dámy a pánové,

druhá světová válka zasáhla naše město s výjimkou odsunu židovského obyvatelstva v roce 1942 nejcitelněji až na samém sklonku v květnových dnech roku 1945. Tehdy na jeho území zahynulo nejméně 18 civilních obyvatel a několik desítek německých vojáků. Stalo se tak zejména v důsledku ústupu jednotek skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera, které se snažily za jakoukoliv cenu uniknout za demarkační linii směrem na západ. Zcela zničeno tak bylo 33 budov a 90 % procent domů bylo poškozeno.

Dovolte mi však na tomto místě především říci, že hovořit dnes o vzpomínce na Den vítězství a ukončení dosud nejtragičtějšího konfliktu v dějinách lidstva přináší kolosální a do nedávné doby naprosto nečekané paradoxy.

Málokdo z nás by patrně čekal, že 24. února tohoto roku se probudíme do dne, kdy se Evropou opět rozezní hluk sirén, explozí, střelby a křiku umírajících mužů, žen a dětí, že budeme každý den s úžasem a zděšením sledovat mrtvoly na ulicích, domy zachvácené plameny, jejich trosky a k nebi stoupající temný dým.

Navzdory upozornění několika vnímavějších realistů týkajících se hrozícího útoku Ruska na Ukrajinu řada lidí nečekala, že budeme vystaveni reálné hrozbě zničujícího globálního válečného konfliktu, který by i ve své nejmírnější podobě přinesl miliony mrtvých, trpících a všeobecný rozvrat stejně jako před 77 lety.

S odkazem na osvobození našeho města vojáky 51. střeleckého sboru generálmajora Alexandra Dmitrijeviče Rumjanceva náležícího do 40. armády generálporučíka Filipa Fedosjeviče Žmačenka ze sestavy 2. Ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského si připomeňme další pozoruhodný paradox.

Je nezpochybnitelným faktem, že prvním příslušníkem Rudé armády, který v brzkých ranních hodinách 10. května 1945 vstoupil na území Žďáru, byl člen průzkumné jízdní hlídky Ukrajinec Ivan Grigorijevič Lukašenko z města Sumi. Právě toto město a stejně se nazývající oblast rozkládající se na severovýchodě Ukrajiny byly od 24. února vystaveny tvrdému útoku tehdy bratrské, dnes nepřátelské ruské armády.

Není příliš složité si uvědomit, že se na základě veškerých indicií a okolností ocitáme na zásadním dějinném předělu, jehož jsme přímými svědky i účastníky a o jehož finálním vyvrcholení se můžeme pouze dohadovat. Pro člověka, který se zabývá historií, je to nepochybně fascinující příležitost, být takzvaně při tom, ale život jako takový nám v následujících měsících a letech nepochybně připraví řadu úzkost vyvolávajících obtíží, včetně ekonomických.

Nejenom v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že žádný člověk, národ ani stát nestojí za rozpoutání zničujícího jaderného konfliktu, jenž by v případě nasazení strategických jaderných zbraní vedl k naprosté zkáze. Lidstvo je jako celek odpovědné především za zachování své vlastní existence a stejně tak za uchování života na naší krásné planetě, která je jeho jediným domovem.

Nenechme se tedy svést na scestí nenávisti, z kterého zpravidla není návratu. Varujme se válečného nadšení horlivců, jejichž dědictvím bývají pouze zmařené životy, lidské slzy, neštěstí a spálená země. Každý takový horlivec, chcete-li křikloun bez rozumu, nebo ještě hůře – bez svědomí, by si měl uvědomit, že válka je vždy prohrou lidskosti a že na každé straně fronty nepřátelskou nevyjímaje stojí lidé, vnuci, synové, otcové, matky a dcery. Válka je ve své podstatě vždy nelidská, absurdní a s pravou podstatou lidství neslučitelná. Bylo tomu tak v průběhu celé historie, během druhé světové války a je tomu tak i dnes.

Ano, někdy může nepochybně nastat okamžik, kdy je nezbytné zabránit ještě většímu zlu, než kdyby k rozpoutání války nedošlo. Nicméně volejme k odpovědnosti především ty, kteří člověka na cestu zla svádějí, a proti těmto pak veďme nesmlouvavý, odhodlaný boj. Padni komu padni.

Tento střet by však měl být sveden především na poli výchovy, v rodinách, ve školních lavicích, v univerzitních aulách, přednáškových místnostech i na pracovištích. Jeho hlavním znamením není pach střelného prachu a nenávisti, nýbrž pečlivé a soustavné vzdělávání, vysvětlování, vedení k samostatnému, objektivnímu a pronikavému úsudku a k poznávání světa ve všech souvislostech, etické a duchovní nevyjímaje. Z toho plyne velké břímě a ještě závažnější odpovědnost zejména pro politickou reprezentaci, která by vždy měla činit rozhodnutí takzvaně pro člověka a nikoliv proti němu… Chcete-li – v zájmu lidskosti.

Navzdory současným tragickým událostem a roli ruské armády na Ukrajině zdůrazňuji, že případné upírání, popírání a zamlčování zásluh a úcty náležící všem osvoboditelům na všech frontách od zrůdné nacistické ideologie stejně jako vzpomínka na její oběti a padlé se nesmí stát absurdní historickou nespravedlností. Oběť těchto mužů, žen i dětí, kteří položili své životy pro budoucí pokolení, nesmí být poskvrněna.

V této souvislosti je třeba také připomenout skutečnost, že v řadách Rudé armády, jejíž zásadní podíl na porážce hitlerovského Německa je nezpochybnitelný, odhodlaně a hrdinně bojovali početní vojáci řady národností včetně té ukrajinské, nikoliv pouze Rusové.

Obdobnou a z hlediska mírotvorných snah pro budoucnost pokojného soužití národů nekonstruktivní a nebezpečnou chybou by se mohlo stát zavrhování ruského národa a kultury založené na nepřípustném principu kolektivní viny.

Faktů a informací má dnešní člověk k dispozici velké množství, ale jsou mu k ničemu, pokud nejsou náležitě promyšlena a vyhodnocena s přihlédnutím k univerzálně platným transcendentním hodnotám.

Tragické události na Ukrajině jsou nepochybně zcela odsouzeníhodné. Nicméně v této souvislosti považuji za důležité upozornit na diferencovaný přístup světového společenství vůči válečným konfliktům. Na celém světě se odehrávala, odehrává a bude odehrávat řada ozbrojených střetů, během nichž trpí lidé, na které nelze zapomínat, i když jsou nám z více či méně pochopitelných, nikoliv ospravedlnitelných, důvodů takzvaně vzdálenější… Lidské utrpení je vždy utrpením a není možné ho hierarchizovat nebo jeho oběti preferovat na základě ideologických a politických kategorií. Možná budete šokováni, ale v dosud mladém 21. století propuklo již 50 válečných konfliktů! Plačící trpící dítě v Africe, na Předním východě, nebo kdekoliv jinde na světě má stejnou hodnotu jako to ukrajinské a s tím, kdo tuto zcela prostou rovnici lidskosti není ochoten přijmout, nemá cenu vést další diskuzi.

Při práci na jedné ze svých knih jsem narazil na slova přeživšího vězně z Osvětimi, který se stal svědkem vyhlazovacího procesu. Navzdory neustávajícímu proudu strašlivých zážitků se jeho nejhrůznější vzpomínkou, která ho poznamenala na celý život, stal pohled na dlouhý zástup prázdných kočárků patřících dětem, jejichž krátký život byl ukončen v plynových komorách.

Chtěl bych usilovně věřit, že lidé již podobných zvěrstev nejsou schopni, ale dějiny, události posledních měsíců a realistická skepse mě vede k obavám o naši budoucnost, která by mohla vést k dalším prázdným kočárkům.

Závěrem mi dovolte vyslovit naději, že navzdory nepochybným nejistotám, obtížím a nesnázím se neocitáme před budoucím kataklyzmatem podobným tomu, jehož konec si dnes připomínáme. Je naší lidskou povinností konat vše pro mír a nic pro válku současnou ani budoucí. Doufám rovněž, že v příštím roce se zde opět sejdeme, tentokrát v mírových časech, kdy se hrůzy konfliktu, který se přiblížil tak blízko k našim domovům, stanou pouhou strašlivou vzpomínkou, stejně jako s pohnutím vzpomínáme na všechny oběti druhé světové války.

V této souvislosti se mi vybavují prostá, nevznešená, leč pravdivá slova jednoho z hrdinů románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír, který tváří v tvář historickým i osobním katastrofám a bezbřehému lidskému utrpení praví, že žít se prostě musí. Ano, je nezbytné žít. Žít s nadějí a odvahou, o které náš velikán Jan Amos Komenský pravil, že je nikoliv silou, ale stavem duše. K čemuž dodávám, že je to naše jediná smysluplná cesta, náš úděl, závazek i povinnost, ale i odpovědnost, ze které se nikdo není schopen vyvázat, neboť na nás byla vložena s naším zrozením.

Děkuji Vám za pozornost.