MUZEJNÍ NOC - Tvrz a čas (13. 6. 2014)

Komentovaná procházka historií žďárské Tvrze i města Žďáru

V pátek 13. června 2014 proběhla v Regionálním muzeu města Žďáru nad Sázavou v pořadí již šestá muzejní noc, tentokrát v rámci výstavy TVRZ A ČAS. Zpřístupněny byly obě budovy Regionálního muzea (Tvrz i Moučkův dům) a návštěvníci se doslova prošli historií žďárské Tvrze i města od prvopočátků po současnost.

Akci za krásného počasí zahájil ve dvacet hodin vedoucí Regionálního muzea Zdeněk Málek v kostýmu inseminátora a neformální ráz večera odstartoval vlídným potřesením rukou v navlhčené gumové rukavici s několika návštěvníky. Mgr. Miloslav Lopaur (v gotické čepici) krátce shrnul historii Tvrze a Mgr. Stanislav Mikule (v kostýmu panského úředníka) připomenul 80. výročí vzniku muzea. Poté zazněla krátká modlitba ke sv. Floriánovi, zaslaná hasičským sborem v Zámku Žďáře a symbolické skropení zvonů před Tvrzí, aby se budově i okolí vyhýbaly takové požáry, jako byl ten v roce 1945. Následně (po výzvě: „Ať mluví Kokoška!“) promluvili místostarostové města Žďáru Mgr. Jaromír Brychta a Bc. Ladislav Bárta a také žena rychtáře Hanouška v gotickém kostýmu, která už se nemohla dočkat, až pozve návštěvníky dál.
Za dveřmi Tvrze čekalo návštěvníky malé pohoštění v podobě mrkvanců s meltou nebo na sladko upravené jahelné kaše (recepty naleznete v sekci AKTUALITY) a pak už se návštěvníci vydali do více či méně vzdálené historie v obou muzejních budovách. Na své cestě nahlédli třeba do středověkého sídla rychtáře Hanouška, školy, tkalcovny, bytu lesníka Kotrby, prvorepublikového obchodu, chudobince, měšťanského salónu, depozitáře muzea, ordinace dětského lékaře, kanceláře plemenářů, ovšem setkávali se také s některými Žďáráky, kteří zde v různých dobách žili, pracovali a rádi se o své zážitky s návštěvníky podělili.

Na Tvrzi se od ženy rychtáře Hanouška dozvěděli, co v 15. století obnášela funkce rychtáře, co se jedlo a jak moc se pilo, k čemu sloužilo sedile či loučník nebo co vám hrozilo, pokud jste si špatně oblékli „nohavice“. Děti si mohly zamávat mečem, zkusit slušivé dobové přikrývky hlavy a nahlédnout do „výsernice“. Úředník v magacínu z počátku 19. století zase ryčnou směsicí němčiny a češtiny od všech vyžadoval uhrazení pohledávek, svěřil se, kolik činí jeho plat a proč ženy a děti pobírají mzdu podstatně menší, co si za ni mohli koupit a nakonec návštěvníkům vystavil potvrzení o zaplacení s jejich jménem v tehdejším písmu – kurentu. K tomu přidal několik historek o císaři Františku I. Drobná paní ze žďárského chudobince na chvíli zanechala síťkování či šití na stroji značky Singer a všechny seznámila s pohnutým osudem svého spolubydlícího Josífka, jímž byl kdysi slavný zápasník Josef Havlíček a s okolnostmi vzniku žďárského muzea. Paní doktorka se sestřičkou v dětské ordinaci z 50. let 20. století vyšetřily zájemcům zrak, ukázaly funkci roztodivných nástrojů a pomůcek a přidaly zajímavé historky z tehdejší praxe. V mezipatře si pak zájemci vyslechli nad modelem Žďáru, zobrazujícím stav zástavby v roce 1850, kde stával pivovar a kolik bylo ve městě hospod a vináren, kde se nedávno nalezla středověká studna či jaké nápisy se objevovaly na poutačích před obchody místních obchodníků a co jim tam rozverní Žďáráci občas připisovali (Kup mi nanuka, mamičko! – Polib si p…l, Lázničko! Dnes čerstvé zelí! – Další rána imperialistům!). V patře pak na návštěvníky čekal zootechnik plemenářského podniku (tzv. okresní bejk), který předvedl nejen pomůcky k inseminaci chovného dobytka, ale také svou kancelář z přelomu 70. a 80. let 20. století, ve které samozřejmě nechyběl portrét tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, psací stroj a další rozličné kancelářské pomůcky, kronika organizace, popelník s posledním nedopalkem, fotografie prasat či krav a také dobových celebrit, jako byli Antonín Panenka, Niki Lauda, Václav Chaloupka nebo Iveta Bartošová.

Další cesta za výjevy z historie města zavedla návštěvníky do nedalekého Moučkova domu. Zde si v první místnosti vyslechli stručné shrnutí dějin města Žďáru, okořeněné například o informaci, že František kardinál z Ditrichštejna, který Žďár v roce 1607 povýšil na město, byl velmi pohledný a charismatický muž, který se líbil ženám, nebo že nejchudší lidé prodávali své vlasy Vavřínu Krčilovi a jeho firma z nich vyráběla oblíbené vlasové síťky. Zájemci si také mohli vyzkoušet mletí obilí na ručním mlýnku. V prvorepublikovém krámě se jeho rozšafný a výřečný majitel skoro nezastavil, když ukazoval, co všechno prodává a jak se zboží váží, účtuje nebo balí. Někteří tak poprvé viděli cukrkandl, mýdlo na zuby, zmrzliník, decimální váhu nebo skleněnou mucholapku. V měšťanském salónu si rázná služebná postěžovala na nepořádnost panstva a udiveným návštěvníkům předvedla některé součásti jejich garderoby včetně nočních košil a podvazků a ještě přidala své zážitky s přenosnou toaletou. Poté ke klavíru hudebního skladatele Františka Drdly zasedl některý z žáků žďárské ZUŠ a Moučkovým domem se rozezněly tóny Drdlových skladeb. Na malé i velké ještě čekala interaktivní místnost s kostýmy mnicha, kardinála, rytíře, elegantní dámy nebo renesančního velmože a také dotykové obrazovky s fotografiemi starého Žďáru i Žďáráků.

Když se po půlnoci brány muzea uzavřely, bylo nejen všechno snědeno, ale hlavně muzejníci napočítali téměř 700 spokojených návštěvníků.

Regionální muzeum mnohokrát děkuje všem návštěvníkům i dobrovolníkům, kteří návštěvníky v kostýmech i bez nich provázeli, pekli a starali se o pohoštění, šili kostýmy, nebo se na muzejní noci jinak podíleli.
Byli to: MUDr. Marie Košťálová, Mgr. Hana Kršková, Jana Lhotská, Jarmila Krejčová, Simona Dajčová, Zdeněk Opat, Zuzana a Ludmila Pytlíkovy, manželé Wasserbauerovi, Miroslava Palečková, Mgr. Dana Foralová, PaedDr. Jiří Libra a žáci ZUŠ Františka Drdly ve Žďáře n. S., Mgr. František Sládek a Antonín Zeman.
Za muzeum návštěvníky provázeli: Mgr. Miloslav Lopaur, Mgr. Stanislav Mikule, Mgr. et Mgr. Bc Lenka Benešová, Kamila Dvořáková, Marie Šikulová a Zdeněk Málek.