Den vzniku samostatné ČSR
Ve středu 27. října 2021 si zastupitelé města Žďáru nad Sázavou, v čele se starostou města Ing. Martinem Mrkosem a oběma místostarostkami Mgr. Ludmilou Řezníčkovou a MUDr. Romanou Bělohlávkovou, připomenuli výročí vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. O tehdejších událostech promluvili tiskový mluvčí města Matěj Papáček a historik Regionálního muzea Mgr. Stanislav Mikule, jehož řeč naleznete níže. Poté následovalo položení věnců k bustě Tomáše Garriguea Masaryka, u pamětní desky padlým legionářům a u pomníku obětem 1. světové války.
Vážení přítomní,
svědkem konce moravského markrabství byl žďárský rodák JUDr. Ladislav Pluhař, který se po odstoupení zemského hejtmana Otty hraběte Serényiho dne 8. listopadu 1918 ujal řízení moravské zemské samosprávy. Podle jednoho z popisů událostí 28. října 1918 to byl právě Pluhař, který poslal do Města Žďáru zprávu o událostech v Praze. Ať už se k nám informace dostaly jakkoliv, reagovali na ně naši předchůdci spíše opatrně. Měli ještě v živé paměti potlačené vyhlášení republiky před čtrnácti dny v Písku.
O den později ale pražské ranní noviny událost potvrdily. Starosta Města Žďáru Alois Frieb svolal do dnešního Městského divadla odpolední schůzi městské rady, aby informoval obyvatele o aktuální situaci, vyzval k zachování pořádku a přečetl První zákon a provolání Národního výboru a Socialistické rady. Četnictvo bylo požádáno, aby dál vykonávalo svou bezpečnostní službu. Po schůzi následoval slavnostní průvod městem, v jehož čele nesl Antonín Březina prapor místní sociálně demokratické organizace. Jako jinde, i v obou Žďárech byli strháváni pověstní orlíci.
Oslavy nebyly tak bujaré a dlouhodobé, jako například v Brně, kde byla 9. listopadu zveřejněna výzva, aby se především mládež vrátila do škol a obyvatelstvo k práci. Nesly se v duchu bídy, hladu – i nadále byly v týdnu také bezmasé dny –, strachu o příbuzné a známé na frontě a ze španělské chřipky, která si i zde vybírala svou daň. Konec války znamenal na jednu stranu radost z toho, že se tátové, synové a bratři vrátí z bojišť domů ke svým rodinám – a bylo jedno, zda bojovali na straně monarchie či v legiích, jejichž chrabrost nám vynesla uznání velmocí –, na druhou stranu starosti, v jakém stavu se blízcí vrátí, jak je jejich rodiny uživí a zda za panující nezaměstnanosti najdou práci.
Co se nenáviděných Rakušáků týče, mluví se zpravidla o dvou osobách, se kterými si Žďárští vyřídili účty. První byl četník Líčeník, který horlivě pátral po dezertérech, za což byl 31. října potupně odveden na nádraží, kde dostal několik políčků a byl posazen na vlak do Brna. V příštím roce, 3. června 1919, vyvedli lidé na nádraží správce velkostatku Antonína Bakesche z obce Zámek Žďár, který propouštěl zaměstnance. Bakesch byl nejen přísný zaměstnavatel, ale za války neměl nejmenší pochopení pro lid, který se snažil v lesích trochu zmírnit svou nouzi. Zatímco Líčeník byl přeložen a sloužil později na Slovensku, Bakesch se po uklidnění vášní na podzim téhož roku do Zámku Žďáru vrátil.
Vznikem samostatného státu se následky válečných let jako mávnutím kouzelného proutku nevyřešily. Obyvatel se zmocňoval pocit deziluze a zklamání. Hašteření tehdejších politiků situaci také neprospívalo. „Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody,“ řekl Tomáš Garrigue Masaryk ve svých hovorech s Karlem Čapkem. Myslím, že tato jeho slova jsou platná i dnes, takřka po jednom století.
Děkuji Vám za pozornost.
