Když se stal roku 1599 František kardinál z Ditrichštejna olomouckým biskupem, „zdědil“ po svém předchůdci, biskupovi Stanislavu Pavlovském, také spor se žďárským klášterem, který stále odmítal uznat směnu z roku 1588, kdy jej jeho fundátor, Karel II. Minstrberský, směnil s biskupstvím za manský statek Medlice (a několik dalších vsí), čímž se stal Žďár manským statkem. Ditrichštejn dosáhl toho, že roku 1607 přestal být klášter statkem manským a stal se stolním statkem biskupství. Téhož roku povýšil Ždár na město. V roce 1614 dosáhl odchodu posledních cisterciáků ze žďárského kláštera a roku 1616 přešlo panství z majetku olomouckého biskupství do jeho osobního vlastnictví (výměnou za Chropyni).
Ditrichštejn se rozhodl přestavět prelaturu žďárského kláštera ve světské sídlo a v rámci osobní reprezentace je nechal ozdobit svými erby, což byla jeho obvyklá praxe – stejně naložil i se zámkem novoměstským. Panství však patrně nevynášelo tolik, kolik očekával, proto je již roku 1617 pronajal. Za stavovského povstání na Moravě roku 1619 byl Žďár kardinálovi zkonfiskován. Získal jej jeho nekatolický příbuzný Zikmund z Ditrichštejna, ovšem ne na dlouho. Po Bílé hoře se kardinál opět vrací a uvádí sem františkány, jejichž příchod plánoval už od roku 1618. Po kardinálově smrti v roce 1636 dědí Žďár jeho synovec Maximilián, od nějž roku 1638 odkupují takřka celé panství cisterciáci v čele s Janem Greifenfelsem z Pilsenburka, který se stal opatem obnoveného kláštera, jehož zdi františkáni opustili roku 1639.
V současném Žďáře nad Sázavou se nachází dvě desky z bílého mramoru s poněkud nepřesným zobrazením kardinálova znaku z dob krátce po povýšení obce na město. První deska představuje znak v kruhovém věnci, doplněném po stranách volutami s rozděleným letopočtem 16/09. Renesančně pojatý štít s bohatými rolverky a s oválným středním štítkem, obtočeným věncem, je čtvrcený (1. a 4. pole 6 /4, 2/ kuželů, 2. a 3. pole orlice s hvězdou na prsou) s prázdnou patou a s taktéž prázdným prostorem bezprostředně nad středním štítkem. Střední štítek je kosmo dělený (horní půle je větší než spodní), nahoře je kosmé cimbuřové břevno s osmi stínkami (postavenými proti sobě), provázené nahoře a dole třemi hvězdami (vždy mezi stínkami); dole jsou pak dva vinařské nože, přičemž levý přesahuje do horního pole. Za štítem je latinský kříž, převýšený biskupským kloboukem. Tinktury se nedochovaly, ovšem lze je rekonstruovat. Kužely byly stříbrné v červeném poli a orlice černá s červenou zbrojí se zlatou hvězdou na prsou v poli zlatém – jde o znak olomouckého biskupství. Prázdná pole do znaku nepatří. Střední štítek je opatřený věncem, který také netvoří součást znaku – a znamení v něm jsou poněkud neuspořádána. V Ditrichštejnově rodovém erbu totiž byly ve zlato-červeně děleném štítu dva stříbrné vinařské nože se zlatými střenkami. Jako kardinál jej v předbělohorské době spojoval se znakem papeže Klementa VIII. (Hippolyta Aldobrandiniho), od nějž přijal roku 1599 kardinálské důstojenství titulu sv. Silvestra. (Roku 1623 pak byl Ditrichštejn jmenován kardinálem „titulu Panny Trans Tiberim“, resp. „Santa Maria in Trastevere“.) Papežův výše popsaný znak (pole bylo modré, figury zlaté) se pak objevoval v hlavě středního štítku s Františkovým rodovým erbem, jak dokládá např. kardinálova pečeť na privilegiu, kterým povýšil roku 1607 Žďár na město. Deska je umístěna na průčelí domu č. p. 290 v Dolní ulici. V první polovině 20. století byla prokazatelně na jiném místě téže fasády, než je dnes. Tehdy byla zhruba nad vchodovými dveřmi po pravé straně domu (posunuta víc k jejich pravé části a v takové výšce, že nemohlo jít o součást portálu). Je dost dobře možné, že ani toto místo nebylo původní. Dům byl v květnu roku 1945 zapálen ustupujícími německými vojáky a během jeho následující přestavby byla deska umístěna na současné místo.
Na domě č. p. 71, tvořícím dnes součást bývalé 1. Základní školy na náměstí Republiky, byla umístěna druhá mramorová deska (při přestavbě školy roku 1970 snesena, uložena v depozitáři dnešního Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou a roku 2006 umístěna na Starou radnici ke vchodu do Informačního centra). Její základní forma je obdélná (postavená na výšku), přičemž kruh věnce ji po bočních stranách prostorově přesahuje. Znak je totožný s předchozím, přičemž čtvrté pole, zasahující do rolverku, má spodní část prázdnou (třetí pole ji má vyplněnou ocasem orlice). Věnec je dole provázen rozděleným letopočtem 16/10.
Vedle těchto dvou desek existuje ještě třetí, vystavená v Santiniho expozici v konventu žďárského kláštera. Deska je velmi poškozená, znak samotný je dochován pouze v obrysu, přičemž jeho ztvárnění je podobné předchozím: V prostoru obdélného půdorysu je vymezen oválný věnec a v něm znak s rolverky a s křížem za štítem, převýšeným biskupským kloboukem. Tento znak pochází z areálu kláštera a jde patrně o jeden z těch, které zde kardinál přikázal vytvořit. Další Ditrichštejnovy erby nalezneme v areálu kláštera například na mramorovém ostění oken budovy tzv. Starého opatství. Mladšího data jsou litinové desky s ditrichštejnským erbem, zdobící různé budovy v klášteře a také farní kostel sv. Prokopa ve Žďáře. Nechal je zhotovit v 1. polovině 19. století tehdejší majitel žďárského velkostatku kníže František Josef z Ditrichštejna. Tyto erby tedy nepatří kardinálovi, ale jednomu z prapotomků jeho synovce Maximiliána.
V případě klášterního, resp. zámeckého areálu je důvod umístění kardinálových znaků jasný. Proč však byly v letech 1609 a 1610 osazeny ve městě, nevíme, neboť historické prameny z této doby, které by nám mohly poskytnout odpověď, se nedochovaly. Desky patrně zdobily domy, patřící klášteru či panským úředníkům.
Literatura k ditrichštejnským deskám:
Balcárek, Pavel: Kardinál František Ditrichštejn. 1570-1636. Gubernátor Moravy. České Budějovice 2007, obrazová příloha 4–5.
Mikule, Stanislav: Ditrichštejnské desky ve Žďáře. Genealogické a heraldické informace 12 (27), 2007, s. 134-135.
Novotný, Jaroslav: Hospodářské poměry na moravském panství novoměstském v době pobělohorské. Věstník Československého zemědělského muzea 6, 1933, s. 32.
Zemek, Metoděj – Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou I. Havlíčkův Brod 1956, s. 241, 333.
Stanislav Mikule
