Milostné dobrodružství rakouského kancléře Metternicha s Annou Elisabethou Hafenbrädlovou
Clemens Wenzel Nepomuk Lothar Fürst von Metternich-Winneburg-Beilstein, Duca di Portella, Graf von Königswart, rakouský diplomat a politik evropského formátu, narozený 15. května 1773 v Koblenci, během svého života podstoupil řadu milostných eskapád s ženami zvučných jmen a vznešených rodů. Do historie se však zapsal především jako vytrvalý Napoleonův protihráč na diplomatickém poli a tvůrce systému tzv. Svaté aliance, opírající se o principy legitimity vládnoucích rodů a evropskou mocenskou rovnováhu.
Známé jsou jeho styky s kněžnou Kateřinou Pavlovnou Bagrationovou, manželkou ruského generála gruzínského původu Petra Ivanoviče Bagrationa, který v roce 1812 podlehl následkům zranění z bitvy u Borodina. Výsledkem této drážďanské avantýry, kde se stal v roce 1801 vyslancem, bylo narození nemanželské dcery, kterou kněžna Bagrationová k údivu všech pojmenovala po otci Klementina. V roce 1803 se Metternich odebral do Berlína, kde byl jmenován vyslancem u pruského dvora. Zdejší vysoká společnost se mu zdála neobyčejně nudná, což mu však nezabránilo v milostném dobrodružství s manželkou ruského vojenského attaché Jekatěrinou Dolgorukou. V době, kdy od roku 1806 Metternich zastával post rakouského vyslance v Paříži, se hovořilo o jeho milostném poměru s krásnou Laurou Junotovou, budoucí vévodkyní d´Abrantes, manželkou velitele Paříže generála Junota. Metternichovi se dokonce podařilo dobýt ložnici Napoleonovy sestry a manželky maršála a budoucího neapolského krále Murata Karolíny. Ve známost vešel také jeho vztah s herečkou Georginou Weinerovou. Metternichovy pařížské touhy nezklidnila ani přítomnost jeho ženy Marie Eleonory Kounicové. V průběhu roku 1813 vášnivě vzplanul láskou k vévodkyni Kateřině Vilemíně Zaháňské, českému národu dobře známé „paní kněžně“ z Babičky Boženy Němcové. Kateřina Vilemína se s Metternichem setkala poprvé v době, kdy v letech 1801–1803 zastával post vyslance u dvora saského krále v Drážďanech a užíval života s kněžnou Bagrationovou. Metternich zde navštěvoval salon kněžny Isabelly Fortunaty Czartoryské, která jako „maitresse de plaisir“ (paní nad radovánkami) kolem sebe koncentrovala „tout le monde“ (vybranou společnost). V letech 1813–1814 byla Kateřina Vilemína nejenom Metternichovou milenkou, ale i významnou pomocnicí v jeho politickém snažení v rámci protinapoleonské koalice. V době konání Vídeňského kongresu proslul její salon, umístěný v pravém křídle Palmovského paláce, kam často přicházel i francouzský vyslanec Charles Maurice Talleyrand.
Metternich, který se stal v roce 1809 ministrem zahraničí a v roce 1821 státním kancléřem, byl celkem třikrát ženat a z těchto manželství vzešel úctyhodný počet třinácti dětí. První Metternichovou ženou se stala Marie Eleonora Kounicová (1. října 1775 – 19. března 1825), vnučka slavného rakouského kancléře Václava Antonína knížete Kounice. Z prvního manželství se narodili tito potomci: Marie Leopoldina (18. ledna 1797 – 20. července 1820), Franz Karl Johann Georg (21. února 1798 – 22. listopadu 1799), Clemens Edmund Eduard (4. července 1799 – 15. července 1799), Victor Ernest Franz Lothar Clemens (15. ledna 1803 – 30. listopadu 1829), Clementina Marie (30. srpna 1804 – 6. května 1820), Marie Leontine Pauline (18. června 1811 – 16. listopadu 1861) a Hermine Gabriele (1. září 1815 – 8. prosince 1890).
Podruhé se Metternich oženil s Marií Antonií svobodnou paní Leykamovou (15. srpna 1806 – 17. ledna 1829). Druhá žena mu porodila pouze jednoho syna Richarda Clemense Josefa Lothara Hermanna (7. ledna 1829 – 1. března 1895).
Třetí Metternichovou manželkou se stala Melanie hraběnka Zichy-Ferraris (28. ledna 1805 – 3. března 1854). Z tohoto manželství vzešlo celkem pět dětí: Melanie Klarie Pauline (27. února 1832 – 16. listopadu 1919), Clemens Franz Ferdinand Lothar Gregor Bonifatius (21. dubna 1833 – 4. června 1833), Paul Clemens Lothar (14. října 1834 – 6. února 1906), Maria Emilia Stephanie Beatrix Josephine Philomene (22. března 1836 – 12. června 1836) a Lothar Stephan (12. září 1837 – 2. října 1904).
Nicméně Metternich byl známý svými úspěchy na milostném poli u mnoha dalších žen a z těchto vztahů se mu narodilo několik nelegitimních potomků. Předmětem našeho zájmu jako jedné z méně známých žen, které nikoli bez následků zkřížily Metternichův osud, je Anna Elisabeth Hafenbrädlová.
Anna Elisabeth se narodila 29. srpna 1787 v Schüttenhofenu rodičům Johannu Josephovi (1751–1830) a Marii Magdaleně Adlerové (1755 – 24. října 1787). Jak je patrné, její matka zemřela zanedlouho po porodu. Otec Johann Joseph se v roce 1768 znovu oženil s Elisabeth Fantouovou. Pro zajímavost uvádím, že Annin strýc Franz Ignaz (1753–1828), který měl za manželku Annu Katharinu Bayerlovou (1753–1802), měl v pronájmu sklářské hutě na Českomoravské vysočině, konkrétně v dnešní obci Herálec.
Franz Ignaz Hafenbrädl pocházel ze starobylého sklářského rodu, jenž působil po obou stranách Šumavy. Žil se svou manželkou v Nové Hůrce, ale v důsledku dědických sporů s matkou a sourozenci kraj opustil. Nové působiště nalezl na Rychmburském panství hrabat Kinských, kde se v Herálci nacházela zmiňovaná sklářská huť, jejíž nájemce Václav Čapek odešel a novým provozovatelem se v roce 1793 stal Franz Ignaz. Přivedl huť k prosperitě a vyráběl zde kvalitní tabulkové sklo, které bylo vyváženo i do Severní Ameriky, Španělska a Itálie. V roce 1797 zakoupil tzv. letní prelaturu zrušeného cisterciáckého kláštera ve Žďáře a přátelsky vycházel se zdejším správcem Janem Aloisem Ulrichem. V roce 1799 si pronajal na 15 let výrobu skla na žďárském a vojnoměsteckém panství. Výroba se orientovala na duté sklo, které směřovalo do Vídně, Španělska, Itálie, Turecka, Ruska i Ameriky. Vyrábělo se i křišťálové sklo a zrcátka. V roce 1809 předal Franz Ignaz vedení svého podniku synovi Johannu Ignazovi (1784–1861). V posledních dvaceti letech života se Franz Ignaz věnoval především obchodu a s tím souvisejícím rozvíjením styků. Jeho strýc Johann Georg se v roce 1783 stal šlechticem (svobodným pánem), ale když se o nobilitaci pokusil v roce 1805 Franz Ignaz, z neznámých důvodů neuspěl.
Z důvodu příbuzenských vazeb nelze vyloučit, že Anna Elisabeth svého strýce na jeho žďárském „panství“ navštívila, průkazný doklad však neexistuje, nebo dosud nebyl nalezen. Údajně byla v dětství dána na vychování do Žďáru a později se o její výchovu staral Franz Rohrweck, dodavatel skla pro císařský dvůr.
Metternich se s Annou Elisabethou s největší pravděpodobností seznámil při některé společenské příležitosti, kterých radovánkám oddávající se Vídeň poskytovala více než dost. V té době dosáhla Anna Elisabeth věku 23 let. Clemensovi bylo 37 let a již několik let náležel k předním dámami obletovaným evropským elegánům. Pokud předpokládáme, že jejich seznámení přešlo plynule v Annino otěhotnění, tak k navázání „úzkého přátelství“ mezi nimi došlo pravděpodobně na konci roku 1810 a v prvních měsících roku 1811. Nelze však vyloučit, že se poznali již dříve. Jak je již naznačeno, jejich milostné schůzky se neobešly bez následků a 26. listopadu 1811 přivedla Anna ve Vídni na svět nemanželského syna Josefa Alexandra, budoucího hraběte Hübnera.
Metternich udržoval svůj milostný poměr s Annou Elisabeth i v dalších letech, o čemž svědčí narození dalších dvou nelegitimních potomků: Aloise 8. května 1814 ve Vídni a přesným datem neurčené narození dcery Betty. O dalších životních osudech těchto dvou dětí není známo nic bližšího. Betty se provdala za jakéhosi Karla Rosnera, o kterém rovněž postrádáme bližší informace. Samozřejmě, že „vztah“ k Anně Elisabeth nepřekážel „krásnému“ Clemensovi v dobývání dalších dámských ložnic a v letech 1813–1814 byla jeho hlavní favoritkou již zmíněná šarmantní vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská.
O dalších životních osudech Anny Elisabeth Hafenbrädlové postrádáme bližší informace, což zároveň platí i pro otázku případného dalšího udržování styků mezi ní a Metternichem. Patrně však byla uspokojena tím, že Metternich alespoň poskytoval podporu jejich prvorozenému synovi. Anna Elisabeth přežila svého bývalého milence o tři roky a zemřela ve věku 75 let 26. června 1862 ve Vídni.
Metternich se zaujetím pozoroval rozvíjející se schopnosti Josefa Alexandra Hafenbrädla a jako rakouský státní kancléř nadaného syna prakticky uznal za svého. Podle dobových vyobrazení lze říci, že syn se svému otci podobal nejenom vzhledem, ale především politickými vlohami. V roce 1834 se Josef Alexandr oženil s Marií von Pilat.
Metternich zajistil svému synovi pozici v diplomatických kruzích zastupujících rakouskou monarchii na evropském kolbišti. V průběhu své úspěšné a dlouhé kariéry Josef Alexandr plně potvrdil otcův odhad a mimo jiné zastával post rakouského vyslance v Paříži a Římě. V saském Lipsku pobýval jako generální konzul a v roce 1859 ve stejném roce, kdy 11. června zemřel jeho otec, byl jmenován ministrem rakouské policie.
V roce 1854 byl díky vlastním úspěchům povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1888 se stal hrabětem. Rodného příjmení po matce Hafenbrädl, které upomínalo na jeho nemanželský původ, se zřekl ve prospěch predikátu von Hübner. Časem přestal používat i své první křestní jméno a stal se Alexandrem von Hübnerem. Uspěl i na spisovatelském poli, mimo jiné jako autor životopisu papeže Sixta V. Zemřel ve věku 81 let 30. července 1892 ve Vídni.
PhDr. Pavel Elbl
