Chov ovcí a Zelená hora v minulosti
Ačkoliv zažívá chov ovcí renesanci, zůstává stále relativně vzácným prvkem v zemědělství Žďárských vrchů. V minulosti byla tato chundelatá stvoření naprostou samozřejmostí v každé vesnici. V 16. století připadaly čtyři ovce na jeden kus skotu. Větší sedlák mohl vlastnit až 40 kusů bravu. Vůbec největší rozmach přišel v 18. a na začátku 19. století. Již od středověku patřilo ovčáctví k lukrativním oborům hospodaření vrchností. To samozřejmě platilo i pro žďárský klášter, kde centrem chovu byl Starý dvůr. V 18. století tu bylo ustájeno až 400 kusů. V době napoleonských válek, kdy Napoleon vyhlásil kontinentální blokádu, se na trhu nedostávalo dovážených textilií. Tato skutečnost vedla k velkému nárůstu oborů produkujících nezbytné suroviny pro textilní výrovu - len a vlnu. Tehdy byly v oblasti zakládány nové ovčíny, např. v Olešné nebo v Líšném na Novoměstsku. Také ve Žďáře doznal chov ovcí nový rozmach, když vrchnost zřídila nový ovčín v Novém dvoře (Lyra). Tento boom netrval dlouho, protože po skončení válek začala být vlna lepší jakosti dovážena ze zahraničí a postupně vytlačila domácí produkci. V průběhu 20. až 40. let 19. století byly v regionu zrušeny všechny ovčíny. Na žďárském panství k likvidaci došlo krátce po r. 1826. Postupně ovce vymizely z chovu domácích zvířat.
Jak to bylo se Zelenou horou? Před postavením poutního kostela (1719 až 1722) byla lokalita součástí Černého lesa. Kopec byl tedy po většinu doby zalesněný a pastva dobytka tu hrála okrajovou roli. Po postavení poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl kopec upraven pro konání poutí. Z útržkovitých zpráv víme o parkové úpravě místa. Vznikly cesty, byly patrně založeny záhony okrasných rostlin a snad byly vysazeny aleje nízkých dřevin. Park ošetřoval zahradník s pomocí robotníků a dobrovolníků z řad svatojanského bratrstva. Dobytek sem patrně přiváděn nebyl. Na vedutách však taková parková úprava znázorněna není. Lze tedy připustit možnost, že v době mimo poutě a jiné slavnosti mohl areál sloužit jako pastvina.
Vše se změnilo po zrušení kláštera v r. 1784 a zákazu poutí v r. 1786. Areál byl opuštěn a teprve od této doby sloužil jako pastvina, kterou vlastnila vrchnost. Pást se tu mohl skot a především ovce, zvláště od začátku 19. století, kdy došlo k jeho největšímu rozmachu. Jestli někdy zazněly úvahy o přestavbě budov poutního kostela na ovčín, muselo to být právě v této době (přelom 80. a 90. let 18. století). Již na konci 18. století mizí z pastvin skot, protože vrchnost zrušila provoz většiny panských dvorů. Do osudu pastvin, mnoholetých i sezónních lad nebo úhorů, zasáhla zemědělská revoluce. Začaly se pěstovat brambory či pícniny a byl opuštěn trojhonný systém, to způsobilo velmi výrazný nárůst orné půdy na úkor půdy ležící ladem. Tím klesl význam pastvy.
Tyto zásadní změny měly vliv na další osudy Zelené hory. Po roce 1826 byl zrušen velkochov ovcí a podobně skončil skot pro mléčnou produkci. Zda v 2. třetině 19. století byl kopec využíván pro pastvu dobytka pachtýři, je otázkou. Zdá se, že postupně začala Zelená hora zarůstat. Po r. 1839 nechal tehdejší správce panství František Turinský zalesnit stranu ke Konventskému rybníku. Vznikla Borovinka – lesík s výletištěm. Turinského záměr vybudovat park na celém kopci se neuskutečnil. Dosud nezalesněná plocha (zčásti zarostlá náletovými stromy) mohla nadále sloužit jako pastvina pro drobné pachtýře a od r. 1864 i pro provozovatele Nového dvora, kteří ve 2. polovině 19. století udržovali větší stádo ovcí (60 ks). Po velké agrární krizi v 80. a 90. letech 19. století se stala ovce spíše vzácností.
V 90. letech 19. století zásluhou lesnického vědce Jana Theodoricha Doležala byla založena ovocná školka a zasazen les na většině plochy kopce. Jak plynula desetiletí 20. století. Zvedaly se špice smrků a borovic do výše a postupně zakryly Santiniho stavbu. V polovině 20. století bylo možné z města vidět jen vrchol střechy někdejšího poutního kostela. Vše se radikálně změnilo ve 21. století. Lesní porost byl vykácen a v letošním roce byly na svah vypuštěny ovce. Nynější způsob využití místa odpovídá spíše době po r. 1786, nikoliv vrcholné době barokní.
Mgr. Miloslav Lopaur
