CZ EN DE
566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

Divy fyziky (1. 2. – 31. 3. 2024)

5.1.2024 Přírodní vědy hrou více...

S myslivcem ke krmelci (1. 10. 2023 – 31. 3. 2024)

19.9.2023 Komentovaná vycházka pro veřejnost i MŠ a ZŠ více...

Pokyny k nabídce předmětů do muzea

9.8.2023 Jak postupovat při předání nových akvizicí muzeu? více...

Školy

1.3.2023 Vzdělávací programy a vycházky pro ZŠ, SŠ, MŠ a další dětská zařízení na rok 2023 více...

Senioři

1.3.2023 Tematické vycházky a programy pro seniory a jejich organizace na rok 2023 více...

Projev ke Dni vítězství

Vážení účastníci dnešního pietního aktu, dámy a pánové, milí mladí přátelé,

tento den si jako každý rok připomínáme konec dosud nejtragičtějšího a nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva a především veškeré oběti tohoto monstrózního střetu, jehož aktuálnost je tíživá více, než kdy jindy.

Vraťme se v proudu času do chvil, kdy druhá světová válka zůstávala nerozhodnutá, a vítězství nacistů se zdálo být neodvratné. Zamysleme se nad zoufalstvím lidí, kteří v té době prožívali své životy, zmítali se v úzkostech, jejich země úpěly pod jhem okupantů, oni sami byli deportováni, odsuzováni k smrti, vězněni, mučeni, hnáni do ghett, do dobytčích vagonů, do plynových komor, k hlubokým jámám, na jejichž okraji byli bez milosti zastřeleni, nebo byli nuceni přihlížet smrti svých dětí a blízkých.

Nacistické Německo představovalo státní útvar, který svoji existenci a expanzi založil na výhradním a vše pronikajícím principu zvrácené ideologie. Svět tak mimo nekonečné řady krutostí, zvěrstev a neštěstí spatřil průmyslové vyvražďování lidí a válka se ve své nemilosrdné podobě stala zápasem vedeným za zachování lidské civilizace v její humánní podobě, která byla se záměry hitlerovců neslučitelná.

Vžijme se na okamžik do pocitů mužů ve vojenských uniformách, kteří sváděli každodenní osudový zápas, ať již v blátě zákopů, v rozbořených planoucích městech a vesnicích, v horkých stepích, v mrznoucích závějích, za pancíři tanků, za hlavněmi děl, na palubách letounů, lodí a ponorek, prostě na každém místě, kde přispěli svým dílem ke konečnému vítězství. Miliony z nich v tomto nelítostném boji položilo své životy a my jsme jim povinováni úctou a vzpomínkou, neboť bez jejich oběti by náš dnešní svět nebyl takovým jakým je, a patrně bychom nebyli ani my. Nikdy nesmíme zapomenout na to, jak draze byly vykoupeny naše životy a svoboda a na ty, kteří zemřeli, abychom mohli naplňovat své současné osudy. Minulé generace nemůžeme činit odpovědnými za viny současníků a ty naopak za viny předků. Španělsko-americký pragmatický filozof George Santayana nás nabádá, že jen mrtví spatřili konec války a jen mrtví vědí, co znamená žít.

Lidé žijící v dobách druhé světové války byli ve své podstatě stejní jako my, prarodičové, otcové a matky, synové a dcery, naplnění city, touhami, nadějemi, sny i obavami a všechny uvedené hrůzy pro ně v květnových dnech roku 1945 skončily.

Pokud bychom svoji pozornost krátce zaměřili na naše město, můžeme konstatovat, že v důsledku válečných událostí zahynulo nejméně 85 občanů a druhá světová válka zasáhla Žďár s výjimkou odsunu židovského obyvatelstva v roce 1942 nejcitelněji až na samém sklonku. V nepokojných květnových dnech na jeho území zahynulo 18 civilních obyvatel a několik desítek německých vojáků. Materiální škody byly vyčísleny na 7,5 milionů Kč, přičemž plamenům a explozím podlehlo nejméně 33 domů a 90 % budov bylo poškozeno. Stalo se tak zejména v důsledku ústupu jednotek německé skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera, které se snažily za jakoukoliv cenu uniknout za demarkační linii směrem na západ.

Naše město bylo osvobozeno v ranních hodinách 10. května vojáky Rudé armády. Jednalo se o muže 232. divize 51. střeleckého sboru generálmajora Alexandra Dmitrijeviče Rumjanceva náležícího do 40. armády generálporučíka Filipa Fedosjeviče Žmačenka ze sestavy 2. Ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského.

Vojáci 232. divize, kteří po pětileté krvavé anabázi dorazili do našeho města a přinesli jeho obyvatelům vytoužený mír, se v průběhu gigantických bojů na východní frontě zúčastnili bitev u Smolenska, Kyjeva, Voroněžsko-charkovské ofenzívy, třetí bitvy o Charkov, osvobození Kyjeva, Žitomirsko-Berdičevské ofenzívy, Umaňsko-Botosanské ofenzívy, první a druhé Jassko-Kišiněvské operace, bitvy u Debrecínu, osvobození Budapešti, Západokarpatské ofenzívy a Bratislavsko-Brněnské operace.

Nyní mi, prosím, dovolte vyslovit několik kontextuálních zamyšlení historicko-filozofického rázu.

V minulém roce jsem na tomto místě hovořil o tom, že připomínka Dne vítězství a ukončení druhé světové války přináší kolosální a do nedávné doby naprosto nečekané paradoxy. Bohužel jsem nucen konstatovat, že tyto paradoxy stále trvají. Evropou i nadále zní hluk sirén, explozí, střelby a křiku umírajících mužů, žen a dětí. Některá východoukrajinská města jsou do základu zničena, domy a jejich trosky jsou zachváceny plameny a z mnoha míst stoupá k nebi temný, hustý dým. Reálná hrozba zničujícího válečného konfliktu globálních rozměrů, který by si i ve své nejmírnější podobě vyžádal desítky milionů mrtvých a všeobecný rozvrat ještě hrozivější než před 78 lety stále trvá.

Na základě veškerých indicií se odvažuji tvrdit, že procházíme zásadním dějinným předělem, jehož jsme přímými svědky i účastníky a o jehož finálním vyvrcholení se můžeme pouze dohadovat. Pro člověka zabývajícího se historií je nepochybně fascinující příležitostí být přímým pozorovatelem těchto událostí, ale život jako takový nám v příštích měsících a letech nepochybně připraví řadu úzkost vyvolávajících stavů a obtíží.

V této souvislosti je třeba nekompromisně zdůraznit, že žádný člověk, národ ani stát nestojí za rozpoutání zničujícího jaderného konfliktu, který by v případě nasazení strategických jaderných zbraní vedl k naprosté zkáze. Lidstvo je odpovědné především za zachování své další existence a za uchování života na této planetě, která je jeho jediným domovem.

Domnívám se, že je třeba být obezřetný a striktně odmítavý k válečnému nadšení horlivců, kteří nehovoří o míru, ale pouze o válce, jejichž dědictvím bývají zmařené životy, lidské slzy, neštěstí a spálená země. Každé morálně zdravé svědomí nás učí, že válka je nevyhnutelně porážkou lidskosti a že na každé straně fronty nepřátelskou nevyjímaje trpí a umírají lidé, vnuci, synové, otcové, matky a dcery. Válka je vždy provázena velkou mírou nelidskosti, sadismu a absurdnosti, které jsou s pravou podstatou lidské existence neslučitelné. Bylo tomu tak vždy, během druhé světové války a bohužel i dnes. Velmi nerad otřásám zažitým schématem o modernosti, pokrokovosti a lidskosti dnešní doby, ale jsem nucen upozornit, že v 21. století dosud propuklo již více než 50 válečných konfliktů, které si vyžádaly miliony obětí.

Létáme na oběžnou dráhu, posíláme výzkumné sondy do vzdálených míst naší sluneční soustavy i mimo ni, pyšníme se divy moderní techniky, digitální technologie, umělé inteligence a ohromujícími pokroky v oblasti medicíny, ale jak velké jsou naše politické, etické, morální, ideové a duchovní hodnoty? Jakým způsobem se vztahujeme k transcendentní neboli přesažné podstatě lidského bytí, když jsme schopni stínat si hlavy a přejíždět jiné lidské bytosti krčící se v zákopech tanky?

K vypuknutí řady válek by vůbec nemuselo dojít, pokud by se nalezli politici a diplomaté s vizí, odvahou a snahou řešit problémy explozivní povahy destruující soužití mezi národy. Indický státník a spisovatel Džavarhál Néhrú to říká naprosto jasně: „Každá válka skončí jednáním. Proč nejednat hned?“ Britský hudebník John Lennon je ještě o něco stručnější: „Válka skončila… Jestli to chceš.“ A král Jiří V. pravil: „Se zaťatou pěstí si nemůžete podat ruku.“

Nepopírám, že v dějinách může nepochybně nastat okamžik, kdy je nezbytné zabránit ještě většímu zlu, než kdyby k rozpoutání války nedošlo. O to více je však třeba volat k zodpovědnosti ty, kteří člověka na cestu nenávisti svádějí, zahrávají si s životy jiných a bez skrupulí je ničí. V této souvislosti je nezbytné vyvíjet intenzivní nátlak především na politická rozhodnutí, která by měla být vždy činěna pro člověka, nikoliv proti němu. Rád bych v této souvislosti připomněl slova 35. prezidenta Spojených států amerických Johna Fitzgeralda Kennedyho, který byl toho názoru, že pokud lidstvo neskoncuje s válkou, skoncuje válka s lidstvem.

S lítostí jsem nucen konstatovat, že v této době, kterou lze chápat jako čas velkých výzev, postrádám volání po nalézání, hlásání a prosazování nových odvážných vizí, vytyčování neprošlapaných cest a odhazování stereotypních myšlenkových schémat, konceptů, stagnace, rezignace a chování náležícího minulosti. Bohužel tato filozofická, ideová a politická sterilnost neustále staví lidské společenství do konfliktních situací, které mohou vést až k válečným střetům. Lidstvo je bezpodmínečně nutné chápat jako celoplanetární společenství a k této jednotě odhodlaně kráčet. Naprostá absurdita války je pak z tohoto úhlu pohledu zcela zjevná. Jak říká finský spisovatel, novinář a dramatik Mika Waltari: „Rozum nemá ve válce co dělat, kdyby měl, války by se prostě nevedly…“ Podle názoru francouzského letce, spisovatele, filozofa a humanisty Antoina de Saint-Exupéryho je vedení války proto, aby bylo dosaženo míru, vytvářením další války. Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou. Jestliže uvěříme v mír dosažený zbraněmi, pak zemřeme, sotva odzbrojíme. Mír lze nastolit jen tehdy, pokud ho sami vytváříme.

Zásadní střet tak musí být sveden zejména na poli výchovy, v rodinách, ve školních lavicích, v univerzitních aulách, přednáškových místnostech, ale i na každodenních pracovištích. Výsledkem by mělo být pečlivé a soustavné vzdělávání, trpělivé vysvětlování, vedení k samostatnému, objektivnímu a pronikavému úsudku a k poznávání světa ve všech souvislostech. Pokud svým myšlením a činy neodmítáme válku, šlapeme nedůstojně po památce všech, kteří v dosavadních konfliktech položili své životy s důvěrou, že se tak stalo skutečně naposled.

Život není bytím pouze pro bytí samotné, ale každý člověk se svou existencí musí vypořádat s rozhodnutím pro takzvanou dobrou nebo špatnou stranu mince a za své rozhodnutí nést odpovědnost. Že to není snadné, je nabíledni, ale jiný život by snad ani neměl hodnotu a rovnal by se živoření na vegetativní úrovni. V této souvislosti předkládám vaší úvaze parafrázovaná slova polského spisovatele Bruna Jasenského: Není třeba bát se nepřátel, v nejhorším Vás mohou zabít! Není třeba bát se přátel, v nejhorším Vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť za jejich přihlížení a tichého souhlasu se děje zlo, špatnost i vražda!

Závěrem mi dovolte vyslovit nezlomnou naději a víru, že se navzdory pochmurné mezinárodní situaci neocitáme před budoucím kataklyzmatem podobným tomu, jehož konec si dnes připomínáme a že se na tomto místě opět shledáme v mírových časech, kdy se hrůzy konfliktů, v nichž vyhasínají lidské životy, stanou pouhou strašlivou vzpomínkou, stejně jako si s pohnutím připomínáme všechny oběti druhé světové války.

Děkuji Vám za Vaši trpělivost a pozornost.

PhDr. Pavel B. Elbl