Sv. Prokop
4. července slaví svátek Prokopové, jejichž svatému patronovi je zasvěcen žďárský farní kostel. Připomeňme si alespoň ve stručnosti životopis světce, jehož nádherné barokní obrazy můžeme ve farním kostele obdivovat.
S určitostí víme jen to, že sv. Prokop byl prvním opatem sázavského kláštera a zemřel 25. března 1053. Veškeré další údaje o jeho životě známe jen z legend. Několik dochovaných ostatků o něm profesoru Emanuelu Vlčkovi prozradily, že byl štíhlé středně robustní postavy se středně vyvinutým svalstvem o výšce 178–180 cm, což byla v jeho době výška nadprůměrná.
Nevíme ani, jak se jmenoval. Prokop je jméno přijaté, nejspíš po palestinském mučedníku z doby vlády císaře Diokleciána svatém Prokopiovi Skytopolském, který zemřel 7. července roku 303. Jméno v řečtině znamená „připravený k boji“, může být také odvozeno od řeckého slova „průkopník“. Pocházel prý ze zemanské tvrze v Chotouni, což je obec severně od Kouřimi s kaplí od Jana Santiniho a jeho rodiče se měli jmenovat Vít a Božena. Petr Sommer jeho původ klade do svobodné zemědělské vrstvy. Církevní vzdělání mu poskytl neznámý kněz, který nejspíš ovládal i staroslověnštinu a hlaholici. Údajně v Kouřimi, kde stálo přemyslovské hradiště, se Prokop oženil a stal se otcem syna Jimrama. Časem se rozhodl pro duchovní život, což ovšem znamenalo podstoupit nelehký úkol – vzdát se manželky i dítěte. Vstoupil do benediktinského kláštera, snad v Břevnově. Benediktini tehdy dovolovali mnichům odcházet na osamocená místa a žít poustevnickým životem, což bylo jeho cílem nejspíš už ve chvíli, kdy k nim přišel. Důvod neznáme. Snad na něj doléhala tíha doby politických zmatků a násilnických válek, kdy se Přemyslovci mezi sebou přeli o moc. Jeho novým domovem se stala jeskyně u Dalejí u Jinonic v dnešním Prokopském údolí nedaleko Prahy. Podle některých legend se před tím ještě měl stát knězem na Vyšehradě, což ale podle historiků není pravděpodobné. V jeskyni, kterou musel nejdříve zbavit ďáblů, měl staroslověnskou hlaholicí sepsat iluminovaný Remešský evangeliář, který byl podle legendy užíván při korunovačních obřadech francouzských králů. Jak se k nim dostal? Rukopis daroval císař Karel IV. pražskému emauzskému klášteru. Roku 1451 ho měli husité darovat byzantskému legátovi, s nímž se dostal do Cařihradu. Zde jej koupil francouzský kardinál Karel Lotrinský a odvezl do Remeše. Jeho kopie pak jako dar dostali od Francouzů carové Petr Veliký a Mikuláš II.
Později Prokop odešel do míst nedaleko dnešního sázavského kláštera, kde mýtil les a obdělával nově získanou půdu. Nežil tedy z milodarů, ostatně v lese moc štědrých dárců nebylo, to spíš narazil na medvědy, lišky, vlky a možná i na zubry. Přitom zapřáhl do pluhu i čerta a poháněl ho křížem. Vznikla tak Čertova brázda, jedenadvacet kilometrů dlouhý liniový útvar mezi Chotouní a Sázavou, o kterém dodnes nevíme, jak a kdy vznikl. Jeho samotu rušili četní poutníci, kteří mu nabízeli „dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám.“ On na oplátku „zvlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval vítaně jejich mysli“.
Určitě znáte pověst o Oldřichovi a Boženě. Tento přemyslovský kníže se někdy kolem roku 1032 vydal na lov jelena, který ale vůbec netoužil zpestřit vladařův jídelníček. Ochranu hledal u svatého muže, neboť je známo, že před hluboce zbožnými lidmi s čistým srdcem divoká zvířata ztrácejí svou plachost. Své by o tom mohl vyprávět třeba František z Assisi. Kníže byl ale zdatný lovec a jelena se nehodlal vzdát. Událost je většinou popisována tak, že jelen se ukryl za postavou sv. Prokopa před jeho poustevnou, jen výjimečně je dodáváno, že se mu mezi parožím zjevil zářící kříž. Kníže tedy sesedl, pozdravil zbožného starce a dal se s ním do řeči. Voda, kterou mu Prokop podal, se změnila ve víno. Udiven zázraky i moudrostí a nebojácností poustevníka mu kníže otevřel své srdce. Prokop jej vyzpovídal a Oldřich naslouchal jeho radám. Jelen byl protentokrát zachráněn.
Počet lidí, kteří rušili Prokopovu samotu, stále narůstal a někteří ho odmítali opustit. Kolem jeho poustevny tak vznikla osada učedníků, snažících se napodobit jeho způsob života. Prokop je měl rád, a snad právě proto s nimi jednal upřímně, leč přísně. Vybudoval zde dřevěnou kapli či kostel, zasvěcený Panně Marii a Janu Křtiteli.
Když bylo patrně v roce 1032 rozhodnuto o stavbě kláštera, všichni včetně knížete chtěli v jeho čele mít Prokopa. Ten se však dlouho bránil nelehký úkol přijmout. Podvolil se teprve v roce 1035. Svůj úřad přijal v přítomnosti pražského biskupa Šebíře a knížete Břetislava, syna roku 1034 zesnulého Oldřicha. Znáte ho z pověsti o Břetislavovi a Jitce. V klášteře pak našlo pomoc mnoho chudých a nemocných. Bylo to jedno z posledních míst v Čechách, kde se udržela staroslověnská liturgie a vzdělanost.
Před svou smrtí opat prorokoval mnichům, že budou z kláštera vyhnáni, do Sázavy kníže uvede cizí řeholníky a po šesti letech v cizí zemi se zase vrátí. Vybídl je, aby za vše poděkovali Bohu a setrvali ve svornosti. Dva dny před smrtí pak předpověděl, kdy zemře. Stalo se tak na svátek Zvěstování Páně 25. března 1053 a pochován byl v původním dřevěném chrámu. Novým opatem byl zvolen jeho synovec Vít, kterého po jeho skonu nahradil Prokopův syn Jimram.
Prokop byl údajně prvním českým světcem, jehož kanonizace proběhla přesně podle církevních předpisů a svůj titul nezískal například na základě dlouhodobé lidové úcty. S žádostí o svatořečení přišel do Říma sázavský opat Blažej. Nepodařilo se mu ale nejvyšší představitele tehdejší církve přesvědčit. Když mu po roce došly peníze, musel se vydat zpět. A tehdy se do své vlastní kanonizace vložil Prokop osobně. Jak praví legenda Vita minor, zjevil se ve snu papeži Inocenci III. s tím, že nevzdá-li mu příslušnou úctu, pak – tu pozvedl svou opatskou berlu a patřičnými pohyby doprovodil svá následující slova – „takto tluka dotluku tě!“ Inocenc III. byl nejmocnějším středověkým papežem, žádný předchozí ani pozdější papež netřímal ve svých rukou tolik moci jako on. Troufalost cizího opata, korunovaná navíc výrazem tváře, který prozrazoval, že zesnulý rozhodně nežertuje, na něj hluboce zapůsobila. Nechtěv být utlučen k smrti zesnulým mnichem, povolal Blažeje zpět a zahájil proces svatořečení. Snad se tím světce příliš nedotkneme, když dodáme, že svou roli v papežově rozhodnutí hrála i snaha nepopudit si mocného krále Přemysla Otakara I., kterému papež zároveň zamítl povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
Ke svatořečení mělo dojít v neděli 4. července 1204 v Čechách pod vedením papežského legáta kardinála Guida. Podle historika Petra Kubína je však vadou na kráse této události fakt, že kardinál Guido v té době v Čechách nebyl, o kanonizaci se nedochovala papežská listina a v zájmu Inocence III. rozhodně nebylo svatořečit ženatého kněze, ačkoliv v jeho době celibát ještě nebyl povinný, navíc sloužícího mši v jazyce, který papež Řehoř VII. zakázal. Tento světec dále zbil latinského opata, tedy z pohledu Říma pravověrného, který se mu jakožto Němec, okupující se svými řeholníky v době vyhnání Prokopových věrných jeho klášter, nelíbil. Co na tom, že ho zbil už po své pozemské smrti. Protože 4. červenec se stal světcovým svátkem, domnívá se Kubín, že ten den byly nejspíš přeneseny Prokopovy ostatky k oltáři, čemuž se říkalo elevace, mělo to platnost svatořečení a mohlo se tak stát bez přítomnosti legáta i pražského biskupa. Ve druhém pokračování Kosmově je tento rok zmiňován jako rok jeho svatořečení a ve slavném Codexu gigas, známém jako Ďáblova bible, je Prokopův svátek uveden právě 4. července.
V roce 1588 byly z podnětu sestry Rudolfa II. Alžběty, vdovy po francouzském králi Karlu IX., z chátrajícího kostela sázavského kláštera, vypleněného za husitských válek, vyzvednuty ostatky, považované za Prokopovy. Své nové místo našly v kostele Všech svatých na Pražském hradě, na jehož oratoř vedou dveře v čele Vladislavského sálu. Přenesení ostatků ve dnech 28. – 29. května 1588 se zúčastnil i císař Rudolf II. a pražský arcibiskup Martin Medek. Podle zjištění profesora Emanuela Vlčka se ale jedná o ostatky čtyř osob, z nichž ani jedna nebyla svatým Prokopem. V relikviáři v témže kostele uchovávané zlomky lebky ale Prokopovi patřily. Větší část jeho těla, původně pohřbená v sázavském klášteře, tedy dosud čeká na své objevení.
Prokopova pražská hrobka byla přestavěna v roce 1669. Jenže po roce 1755 začal být kostel využíván nově zřízeným Tereziánským ústavem šlechtičen, sídlícím v někdejším Rožmberském paláci. Zbožným ženám náhrobek, který musely uprostřed presbytáře mezi svými lavicemi stále obcházet, překážel. Prokopovy ostatky tak roku 1768 skončily ve skromném oltáři pod kruchtou při vstupu do sakristie. Byl to snad nějaký zbožný kněz, který se s tímto přenesením nemohl smířit a sepsal německy listinu, objevenou při otevření hrobu během oprav kostela 10. dubna 1896. Popsal v ní vyzdvižení a přenesení ostatků, podotkl, že pět dochovaných dlouhých kostí svědčilo o světcově vysoké postavě a posteskl si, že byly uloženy pod císařskou oratoř, „kde šlechtičnám, ubírajícím se do oratoře, nad sv. ostatky choditi jest,“ takže se shromážděný lid obával božího hněvu. Závěrem zapsal několik předpovědí, podle nichž má přenesení ostatků způsobit nástup smutných časů v Čechách a konstatoval, že předpovědi ty se již plní, jak dokazuje třeba rušení klášterů. Text byl datován 24. dubnem 1785.
Prokop se stal českým, tedy nikoliv moravským či slezským, zemským patronem a patronem horníků, rolníků, ochráncem před působením ďábla a zlých duchů. Zobrazován byl nejprve jako mnich, později jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou, někdy s knihou či křížem. Velmi často drží na řetězu přemoženého ďábla, výmluvný to symbol duchovního boje a vítězství nad silami temna. Zobrazován bývá i s laní, díky čemuž se podobá sv. Jiljímu, s důtkami, modelem kostela, případně s orajícím ďáblem či při vyhánění ďáblů z jeskyně. Lidé se na něj obrací také o požehnání pro úrodu, ochranu země před válkou i jinými nebezpečími a kvůli všemožným osobním potřebám. Rázovitý zemitý světec, který nechodil pro ránu daleko, byl ctěn i husity, kteří u něj kladně hodnotili především podporu slovanské liturgie a vzdělanosti a praktikování přijímání „pod obojí způsobou“, tedy těla i Krve Kristovy v podobě hostie a mešního vína. Jeho vyobrazení se tak dostalo do husitských kancionálů a spolu s M. Janem Husem, sv. Václavem a Jeronýmem Pražským i na predelu oltáře z konce 15. století z chrudimského kostela sv. Kříže.
A jak dopadl světcův klášter? Za knížete Spytihněva II. byli v roce 1055 mniši z kláštera vyhnáni a jak Prokop předpověděl, strávili šest let v Uhrách ve slovanském klášteře Řádu sv. Basila Velikého ve Visegrádu. Do kláštera dosadil Spytihněv nové mnichy. Jejich německému opatovi se třikrát zjevil sv. Prokop a vyzval ho k opuštění kláštera. Když to nepomohlo, domluvil mu několika pádnými ranami opatskou berlí. Německý opat vše vylíčil knížeti, ale ten až do své smrti návrat původních benediktinů nedovolil. Až kníže Vratislav II., pozdější první český král Vratislav I., je povolal zpět. Za knížete Břetislava II. byli slovanští benediktinští mniši koncem roku 1096 ze Sázavy navždy vyhnáni a nahradili je latinští benediktini z Břevnovského kláštera. Za jejich éry došlo k Prokopově svatořečení. Roku 1421 areál vyplenila vojska husitských Pražanů a po nich patřil různým světským majitelům. V roce 1663 ho od Valdštejnů odkoupili opět břevnovští benediktini. V příštím století byl z nařízení císaře Josefa II. roku 1785 zrušen a stal se světským majetkem, zámkem.
Mgr. Stanislav Mikule
