Rychtář Hanuš, uváděný také jako Hanoušek, byl prvním známým majitelem žďárské tvrze. Jméno Hanuš či Han(o)ušek, v jeho době oblíbené, je počeštěným německým jménem Hans, tedy Jan. Rychtáři tohoto jména byli ve Žďáře celkem tři, první se připomíná v roce 1407, poslední, Hanuš Nimrichter, v roce 1512.
Hanuš se narodil někdy kolem roku 1410, v neklidných časech 15. století, kdy žďárský cisterciácký klášter hospodářsky upadal, jeho soused Vilém z Pernštejna poskytoval azyl lupičům, žoldnéři od Křižanova napadali sousední panství a krádeže dobytka a únosy poddaných byly běžnou součástí života. Patrně roku 1423 vyplenili žďárský klášter husité, v jejich čele měl být Viktorín z Poděbrad. Ani po utišení husitských bouří české země nečekal klid. Po smrti krále Albrechta roku 1439 v českých zemích zavládl chaos, na nového krále jsme čekali dobrých 15 let. Na hradě Skály poměrně nedaleko žďárského panství sídlila skupina bývalých husitů a podnikala loupeživé výpravy do okolí, kterým učinilo konečnou přítrž dobytí a vypálení hradu roku 1440.
Tehdy už byl Hanuš zralým mužem. O jeho mládí, vzdělání a majetkových poměrech nic nevíme. Své jmění mohl zdědit, mohl k nám přijít z jiného města, ale mohl být i členem hamernického rodu – ostatně jeho synové byli s hamerníky prokazatelně v kontaktu, nějaké vazby na ně tedy rodina měla. Hamry byly tehdy výnosným podnikem, neboť desetiletí válek zajišťovaly hamerníkům bezpečný odbyt pro železo, z něhož se kovaly meče, hroty oštěpů a kopí – a produkce místních hamrů měla mezi mečíři a nožíři skvělou pověst. Spojitost našeho Hanuše s osobou hamerníka Hanouška ze Šlakhamru bohužel nemáme nijak potvrzenou, což platí i o mistru Hanuši či Hanouškovi, se kterým se ve Žďáře setkáváme ještě v roce 1483, minimálně pět let po rychtářově smrti.
Z let 1443–1475 se nám dochovaly čtyři listiny týkají se rychtáře Hanuše, rybníků a haltýřů. Toto podnikání bylo kapitálově náročné, ale výnosné. Vyžadovalo údržbu hrází, na které si musel opatřit zeminu, dřevo a pracovní síly. Již roku 1443 si mohl na svých loukách před městskou Horní branou vybudovat rybník a haltýř. Tento rybník je ztotožňován s Velkým žďárským rybníkem, lidově zvaným Horní či Horňák. Jeho vybudováním byly vysušeny tamní mokré louky a mohlo se začít s dalším osidlováním prostoru Horní ulice a vybudováním nové cesty na Nové Město (prostor dnešní Nerudovy ulice). V roce 1447 vybudoval Hanuš rybník na Hamrfeldě, roku 1450 začal budovat nové rybníky ve Vetle.
Vetla bylo ale poněkud problematické místo. Území této pusté vsi získalo městečko od kláštera roku 1450 za roční poplatek, jenže až do počátku 16. století si je nárokovali také páni z Meziříčí. Jediným, kdo se odhodlal k nejistému podniku kolonizace území, o které mohl zase přijít, byl náš Hanuš. V tomtéž roce mu tak obec podstoupila rozsáhlá území ve Vetli s tím, že on i jeho dědicové zde mají právo zakládat rybníky. Jeho dílem tak budou některé rybníky mezi Návesníkem a Peršlíkem; k tomu ve Vetli založil i novou louku. Jak si poradil s nároky pánů z Meziříčí, nevíme, dost možná jim z Vetly odváděl plat. Krom rybníků byl v jeho majetku i nejméně jeden žďárský rynkovní dům s příslušnými pozemky a žďárská tvrz. Její držbou Hanuš manifestoval i vlastní společenské postavení, v té době to byla jedna z mála zděných patrových staveb v městečku.
V době bezkráloví se klášter ocitl v moci Jiříka z Kunštátu a Poděbrad, blízkého spolupracovníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna, kterému patřila Polná a nedaleká Přibyslav (a jehož dcera Markéta se zhruba devatenáct let po otcově smrti provdá roku 1463 za Jiříkova syna Viktorína). Pod protektorstvím Jiříka z Poděbrad se klášter postupně vzpamatovával ze zlých let, obnovoval svou državu a opravoval poškozené budovy. V roce 1448 Jiřík spolupečetil listinu opata Beneše ohledně prodeje pusté vsi Hrušek, a to ve Žďáře, což by nasvědčovalo tomu, že zde osobně byl. Ostatně proč by tu nebyl, byl ochrannou vrchností kláštera (jakožto člen fundátorského rodu) a pečoval o obnovu kláštera i panství. Jménem žďárské obce mu složil hold rychtář Hanuš, který v rámci své funkce často jednal s opatem i se správcem panství Mikulášem z Buchova. Rychtář také dohlížel na odvádění poplatků, dodávek železa i potravin pro potřeby kláštera i nového fundátora.
Hanuš musel jakožto rychtář dobře znát městské právo, neboť předsedal městskému soudu. Soudní pravomoc mu přinášela i určitý zisk v podobě podílu z pokut. Jeho pravomoc se týkala i hrdelního soudu. V rámci soudních záležitostí musel udržovat kontakty s městským soudem v Brně.
Za Jiříka z Poděbrad dochází ke stabilizaci poměrů v království. Z předchozích let bojů a zmatků se vzpamatovávalo i městečko Žďár, ve kterém podle urbáře z roku 1462 bylo jen málo poustek na rozdíl od vsí, kde zůstala řada usedlostí trvale neobývaných. Ke zlepšení postavení obyvatel městečka přispělo i klášterem udělené právo odúmrti. Na jeho základě směli i ti ze Žďárských, kteří neměli mužské potomky, svobodně odkázat svůj majetek, komukoliv uznali za vhodné, třeba i dcerám nebo přátelům. To nepochybně kvitovali všichni a zvláště rychtář Hanuš.
Léta míru ale netrvala věčně. V roce 1468 vpadl na Moravu uherský král Matyáš Korvín a pronikl až na Vysočinu. Podporu mu poskytla některá města včetně Brna a Jihlavy. Do rukou Uhrů a Kumánů padla Třebíč a na české straně Polná. Žďár se ocitl v nebezpečí, cizozemci plenili klášterní vsi. Ochranu městečka organizoval rychtář spolu s konšely, přičemž jako útočiště pro případ nejvyšší nouze mohla Žďárským sloužit tvrz a snad i věž u kostela, která s ním ještě nebyl spojena v jeden celek. Kláštera se nakonec někdy v letech 1469–1470 zmocnil Dětřich z Leskovce. Opat Jan se spasil útěkem, ale byl raněn mrtvicí a roku 1470 zemřel.
Novým opatem se stal Linhart Štávka z Hodonic, klerik ve službách Jana z Rožmberka a Zdeňka ze Šternberka, který okupoval Polnou, předních odpůrců krále Jiříka z Poděbrad. Nový opat již měl za sebou pestrý život včetně pobytu v několika klášterech a ve vězení. Choval se totiž „víc jak vlk než pastýř“. Po návratu rozprchlých mnichů do kláštera byl jimi i poddanými nový opat uznán. Nedobrá hospodářská situace nutila Linharta prodávat některé nemovitosti kláštera. Není nemožné, že mezi nimi byla i naše tvrz a touto cestou se dostala do Hanušova osobního vlastnictví.
Jednou z posledních událostí, kterou rychtář Hanuš zažil, bylo posvěcení nevelkého zvonu v roce 1474. Zvon byl opatřen čtyřmi znaky: ochranné vrchnosti kláštera pánů z Kunštátu a Poděbrad, městečka Žďáru, opata Linharta – a jedním neznámým se zkříženými šípem a klíčem, velmi podobným erbu rodu ze Svratky. Hypoteticky by mohlo jít o erb rychtáře, tedy Hanuše, nebo nějakého neznámého donátora. Kde byl zvon umístěn je také záhadou, v majetku Žďáru zůstal až do roku 1896. Dnes je v Mělkovicích.
V roce 1475 byl již Hanuš po smrti. Těžké časy končily, blížila se doba dlouhého míru trvajícího v českých zemích až do třicetileté války. Hanušovo tělo nalezlo klid buď přímo v kostele sv. Prokopa, nebo na hřbitově někde na čestném místě, například u stěny kostela, jehož podoba se ovšem v příštím století radikálně změnila.
Kolikrát byl Hanuš ženat či kolik měl dětí, opět nevíme. Dospělosti se prokazatelně dožili čtyři synové – Jeroným, Augustin, Daniel a Mikuláš. Rychtářova vdova svého muže dlouho nepřežila, už roku 1478 si majetek po ní a svých dvou bratrech dělí zbývající Hanušovi synové Jeroným a Augustin, měšťané žďárští. Oba se podělili o rybníky ve Vetli a zároveň se střídali v užívání rybníků nad městem (Horní rybník) a v Hamrfeldě. Každému z nich patřil rynkovní dům, Augustinovi ještě zahrada u Horního rybníka a žďárská tvrz. Oba byli zapojeni do hamernického podnikání, Jeroným se stal roku 1480 poručníkem Kateřiny Lorencové ve Fiklově hamru (Dolní Hamry), jeho zeť Hánek dokonce na sklonku 15. století část Fiklova hamru vlastnil. Jeroným byl spolu s několika hamerníky svědkem při rozdělení Frendlovského hamru roku 1485. To vše nasvědčuje, že mohl být sám hamerníkem, možná dokonce v Hamrmýlu (Amylon). Jako jeho otec, i Jeroným se stal žďárským rychtářem. Úřad zastával snad již roku 1480, prokazatelně roku 1483.
Za života Hanušových synů byl ve Žďáře roku 1489 posvěcen zvon Panna Maria vážící 500 kg, který dodnes najdete na kostelní věži. V roce 1486 se do Žďáru sjeli příslušníci mocných panských rodů, mezi nimiž nechyběla jména pánů z Pernštejna, z Boskovic, z Kunštátu, knížat minsterberských (potomci Jiříka z Poděbrad) a spolu s nimi nejvyšší zemští úředníci, aby projednali majetkové záležitosti fundátorů kláštera (ochranné vrchnosti, potomků, resp. nástupců zakladatelského rodu). Na panstvo tu jistě čekala i zábava, krom hostin se v městečku či jeho nejbližším okolí mohl konat i turnaj. Tvrz byla stavbou, ve které můžeme důvodně předpokládat ubytování některého z významných hostů.
Na konci 15. století se uzavírá více než šest desítek let trvající příběh významné žďárské rodiny rychtáře Hanuše. Jeho syn Jeroným zemřel roku 1497, Jeronýmova vdova Barbora se zetěm Hánkem pak prodala rynkovní dům s polovinou pozemků a rybníků klášteru. Co se přihodilo s Augustinem a jeho majetkem zahrnujícím i naši tvrz, nevíme. Písemné zprávy o ní na dalších víc než sto let chybí.
