400 let od bitvy na Bílé hoře II.
Zatímco 30. léta 17. století proběhla ve Žďáře a okolí v relativním klidu, 40. léta byla ve znamení velkého utrpení a strádání. Jak léta ubíhala, upadala morálka vojáků, která konec konců nikdy nebyla vysoká. Příčinu hledejme v obrovských nákladech na vojsko, které byly nad síly států tehdejší Evropy. A tak se vojáci živili sami – samozřejmě pleněním. V r. 1630 vstoupilo do válečného konfliktu Švédsko, financované Francií a Nizozemím. Jak začala habsburská koalice prohrávat, byla zatlačována stále více na své území. A to postihlo české země na začátku 40. let.
Již v r. 1639 zaplavili Švédové Čechy a odtud pronikli do okolí Jihlavy. Žďár tyto události pocítil přítomností velkého císařského oddílu. To sem poprvé zavítal žďárský opat Jan Greifenfels z Pilsenburka, obnovitel žďárského kláštera. Byl to zatím jenom vpád. V r. 1642 ovládli Švédové na 8 let Olomouc i okolí a znovu pronikali až k Jihlavě. Na šest let se Morava stala jedním z bojišť třicetileté války. Na svých cestách Švédové (zvaní také Švejdi) neminuli ani Žďár. Dle historické práce posledního žďárského opata Otty Steinbacha z Kranichštejna pronikli do kláštera 13. června 1642 a vydrancovali jej. Když se jej chystali zapálit, byli přepadeni městskou milicí, která je zahnala. Po tomto neblahém dni opustili mniši dle Steinbacha řeholní dům a ukryli se v lesích u Žákovy hory, kde odbývali i bohoslužby. V klášteře měl zůstat řeholník Václav Hubáček, pozdější koadjutor, který se zde opevnil s houfem naverbovaných střelců a podnikal dokonce výpady proti menším švédským zásobovacím oddílům. Podobně se ve svých domech zatarasili i žďárští měšťané, kteří několikrát úspěšně odrazili menší švédské skupinky. Skupinky žoldnéřů se daly zdolat, ale horší bylo, když byl nepřátelský oddíl početnější. Jakmile se Švédi stáhli, zaplavili panství jako kobylky císařští.
V květnu a červnu 1643 přešli Švédové do nové ofenzívy. Vydrancovali Velké Meziříčí a vyplenili Jimramov. Dne 18. června musel kapitulovat i Žďár a zaplatit výpalné. Znovu se objevily pluky pod císařskými prapory a Švédi se stáhli na severovýchodní Moravu. V lednu 1645 do Velkého Meziříčí zavítal vrchní velitel císařských vojsk maršál Götz (Johann von Götzen), který o dva měsíce později padl u Jankova na jižním Benešovsku. Od jeho jména by měla být údajně odvozena slova „kec“ i „kecat“. Porážka U Jankova měla nedozírné následky, poněvadž Švédové zahájili nový nástup na jižní Moravu z jižních Čech a severní Moravy. Oblehli Brno a pronikli do Rakous. Během této ofenzívy na konci března padla Jihlava, která se stala centrem švédské moci na Západní Moravě. Další švédskou pevností se stal hrad Lipnice, který byl o rok později neúspěšně obléhán císařskými. Naopak Švédové si vylámali zuby na Pernštejně, i když jej hodně poškodili. Šestého května do jejich rukou padlo i Nové Město, kde při přestřelce zastřelili jeho pána Šimona Kratzera ze Schönsberka. Kratzer je znám i z našeho města, kde na začátku 17. století nechal jako úředník kardinála Ditrchštejna pobořit část klášterních budov a vystavět hamr s vysokou pecí poblíž nynějšího obchodního domu KINSKÝ. S největší pravděpodobností kapitulovalo i naše město, které muselo odvádět kontribuci do Jihlavy, kde byl velitelem krutý Samuel Österling, který vstoupil do jihlavských pověstí jako „ohnivý Švéd“. V říjnu toho roku hostilo Velké Meziříčí jednoho z nejvýznamnějších švédských vojevůdců – LennartaTorstensona, který v r. 1648 obléhal Prahu. Na dva roky se západní Morava ocitla pod švédskou nadvládou.
Další švédský vpád do našeho města se měl údajně odehrát 7. července 1647. To již však „Švejdům“ zvonila hrana, neboť se v plné síle objevily císařské oddíly z Čech. V listopadu 1647 oblehly a dobyly Jihlavu, přičemž zahynul i její velitel Österling. Západní Morava platila kontribuci opět císařským. Tento stav trval do r. 1648, kdy byl konečně uzavřen mír.
Svět kolem našich předků v r. 1648 vypadal jinak, než jak ho pamatovali před 30 lety, avšak mnoho těch pamětníků nebylo. Trvalo dlouhá desetiletí, než se města a vesnice z hrůz třicetileté války zcela zotavily.
Mgr. Miloslav Lopaur
