Za obyčejnou tvárnící nevšední příběh
Na první pohled obyčejná tvárnice. Budete ale překvapeni, že jí je již 90 let. První jestavka byla vyrobena v cihelně v Okříškách u Třebíče na přelomu 20. a 30. let 20. století. Patent na její výrobu obdržel v r. 1931 její vynálezce – tamější cihlářský mistr Josef Prášil. Byla to přelisovaná dutá tvárnice o velikosti dvou běžných cihel s dutinou rozdělenou přepážkou. Její výhodou byla podstatná úspora zednické práce (ubyla jedna spára a dvakrát větší výška), nižší spotřeba materiálu a lepší izolační vlastnosti. Nesla ochranné označení JESTAV. Představte si, že se od 30. let vyráběla tato tvárnice i v našem městě – v takzvané Horní cihelně (nyní sběrný dvůr v Jihlavské ulici).
Cihlářský provoz byl založen v r. 1898, ale jeho největší sláva je spojena až s novým majitelem Karlem Löwem. Byl to jeden z nejvýznamnějších podnikatelů na Moravě. Níže vysvětlíme proč. Žďárský závod zmodernizoval, např. zakoupil nové stroje fy Novák & Jahn a parní stroj o výkonu 30 koňských sil. Zavedl výrobu dlaždic, drenážních trubek a ve 30. letech výrobu jestavek, po nichž byla stále větší poptávka. Rozvoz výrobků zajišťovala autodoprava podniku. Areál cihelny se podstatně zvětšil, podnik však čelil také krizím. V r. 1929 se cihelna nabízela k prodeji, ke kterému však nedošlo, a o dva roky později vyhořela. V r. 1931 zemřel majitel, kterému bylo 81 let a dědici se staly jeho tři dcery – Evženie Preutzová, Elza Schwarzová a Marie Porgesová, přestože měl i syny, kteří se ovšem nepotatili v podnikání. V r. 1940 byla na cihelnu uvalena nucená správa a na konci války tu měli němečtí vojáci střelnici (výcvik s pancéřovou pěstí a jinými pěchotními zbraněmi). Protože majitelé byli německé národnosti, byla cihelna znárodněna. Připomeňme, že již příchod Karla Löwa do Žďáru po skončení války v r. 1918 vyvolal nacionalistické vášně proti „germánskému vykořisťovateli“. Po zrušení provozu v sedmdesátých letech byl objekt na Jihlavské ulici zbořen. V současné době se nachází na místě sběrný dvůr, garáže a soukromá budova s původním číslem cihelny – čp. 397. Na ulici Chelčického se dosud dochovaly zbytky hliniště.
Nyní několik slov o Karlu Löwovi. Pocházel z brněnské rodiny, která podnikala v textilní výrobě. Jako mládenec se seznámil s výrobou textilu v západní Evropě a nové technologie zaváděl v českých zemích. Praxi tam začínal jako dělník. Až někdy pojedete do Jihlavy, budete míjet Velký Beranov a uvídíte směrovky na Helenín a Henčov, vzpomeňte si na tohoto podnikatele. Právě v těchto místech měl rodové sídlo, velký statek s rozsáhlými lesy a především dvě továrny v Heleníně a Velkém Beranově na anglické zboží, módní zboží a dámskou konfekci, kde pracovalo v době největší slávy 2 000 lidí. Kromě toho mu patřila továrna v Brně-Zábrdovicích, Krahulčí a jinde. Ve všech podnicích zaměstnával přibližně tolik lidí jako ŽĎAS v době své největší slávy. Jeho textilky zásobovaly z 30 % armádu a jiné ozbrojené složky. Značná část vojenských oděvů byla vyvážena dokonce do zahraničí. Po skončení první světové války se mu již tolik nedařilo. Avšak dále měl statek v Henčově, závod ve Velkém Beranově a několik cihelen (mezi nimi i žďárskou). Jeho textilní výrobky získaly za starého mocnářství řadu ocenění v zahraničí. V r. 1888 se podílel na přípravě Jubilejní výstavy v Brně a mj. působil v organizacích pomáhajících zaměstnancům.
Jeho druhá manželka Alma se angažovala u nacistů, což mělo pro ni i její příbuzné fatální následky. V červnu 1945 nepřežila divoký odsun Němců do Rakouska. Zemřela na útrapy ve sběrném táboře ve Stonařově, kde koncentrační poměry nepřežilo zhruba 200 osob, především děti a staří lidé.
Závěrem bych chtěl poděkovat rodině Kmentových ze Sychrovy ulice, od nichž muzeum získalo do sbírek dvě cihly JESTAV, dřevěný dvojkolový vozík, rádlo a několik drobností. Cihly pocházejí z jejich domu, který se přestavoval v r. 1939.
Mgr. Miloslav Lopaur