Voňavá krása před budovou muzea
Dublinský rodák Otec Hugo (1851-1928), vlastním jménem John Aloysius Scallan, působil dlouhá léta jako misionář v Číně. V roce 1899 tento františkán objevil v čínské provincii Šen-si růži, jejíž semena téhož roku odeslal do Královské botanické zahrady v Kew nedaleko Londýna. Zde ji odborně popsal v roce 1905 botanik William Botting Hemsley (1843-1924). Na objevitelovu počest ji nazval Rosa hugonis - růže Hugova (čínsky huang qiang wei -黄蔷薇). V přírodě roste v severovýchodní a střední Číně, v Mandžusku a na Korejském poloostrově v křovinách, lesních lemech, na stráních a otevřených svazích v nadmořské výšce 600-2 300 m. Keř dorůstá výšky 3–4 m. Ve Žďáře nad Sázavou se její krásou a vůní můžete pokochat před Moučkovým domem u schodů k faře. Žlutě rozkvétá zpravidla na počátku června.
Přibližně ve stejné době rozkvétá před tvrzí, hlavní budovou Regionálního muzea, méně okázalá růže šípková (Rosa canina). Její voňavé květy jsou růžovobílé a na podzim keř zdobí jasně červené jedlé šípky. Je to nejběžnější volně rostoucí druh rodu růže ve střední Evropě a již naši pradávní předkové věděli, že jde o rostlinu léčivou. Latinský název v překladu znamená „růže psí“, a její údajné léčivé vlastnosti při pokousání psem popsal již Plinius starší, který zahynul při zkáze Pompejí roku 79 n. l. V lidovém léčitelství i moderním lékařství se odvar z šípků používá jako posilující vitamínový prostředek (jen vitamínu C je v šípcích 10x více než v pomerančích), pro zvýšení odolnosti proti chřipce, při infekčních onemocněních ledvin a dalších neduzích. K šípkové růži se také váže mnoho lidových pověr a bývala součástí pohanských i křesťanských rituálů.
Máte-li chuť, pokochejte se. A nezapomeňte si také přivonět!
