CZ EN DE
Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

Žďárské uličníky v prodeji

31.5.2021 Žďárské uličníky, publikace o dějinách našeho města, jsou opět v prodeji více...

Půvab krojovaných panenek E+M (1. 6. – 15. 8. 2021)

11.5.2021 Panenky v lidových krojích z dílny Marie Žilové a Evy Jurmanové více...

11. 5. 2021 OTEVÍRÁME!

10.5.2021 Regionální muzeum se v omezených podmínkách otevírá návštěvníkům více...

Tematická okénka – VAŘÍME a PEČEME

9.5.2021 Nová muzejní okénka k nahlédnutí za denního světla více...

Napoleon v bitvě u Slavkova poražen?

6.5.2021 200 let od smrti císaře Napoleona I. a zajímavá zpráva vrchního úředníka žďárského kláštera z roku 1805 více...

Místo bez návratu – koncentrační a vyhlazovací tábor Lublin

V rámci dne Jom ha-šoa, kdy si připomínáme oběti holocaustu, přinášíme text o koncentračním táboře, ve kterém zahynuli také obyvatelé dnešního Žďáru nad Sázavou.

Žďárští židovští občané byli v rámci Konečného řešení židovské otázky transportováni převážně v roce 1942 z území Protektorátu Böhmen und Mähren do několika koncentračních a vyhlazovacích táborů a ghett, kde jich drtivá většina zahynula. Nejvíce žďárských obyvatel v počtu 41 zemřelo v koncentračním táboře Lublin (Polsko), pak následuje koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim (Polsko, 25 obyvatel), ghetto Zamošč (Polsko, 9), Terezín (Protektorát, 7), vyhlazovací tábor Treblinka (Polsko, 5), koncentrační tábor Malý Trostinec (Bělorusko, 3), ghetto Izbica (Polsko, 3), koncentrační tábor Dachau (Německo, 2), ghetto Riga (Lotyšsko, 2), pracovní tábor Ujazdow (Polsko, 2), koncentrační tábor Bergen Belsen (Německo, 1), ghetto Piaski v blízkosti Lublinu (Polsko, 1), ghetto Lodž (Polsko, 1), koncentrační tábor Neuengamme (Německo, 1) a koncentrační tábor Stutthof (Německo, 1).

Svoji pozornost zaměříme na koncentrační a vyhlazovací tábor Lublin, nazývaný také Majdanek, na předměstí polského města Lublinu, kde svůj život nedobrovolně ukončil největší počet žďárských Židů. Lublin, tehdy součást Generalgouvernementu, navštívil ve dnech 20.–21. 7. 1941 Reichsführer SS Heinrich Himmler, který rozhodl o vzniku tábora s kapacitou až 50 000 vězňů. Jeho založením byl pověřen vedoucí policie a SS lublinského distriktu Brigadeführer a pozdější Gruppenführer Odilo Globocnik. Lublin se měl stát vojenskou a materiální základnou pro projekty SS na Východě a zdrojem levné pracovní síly. 1. 11. 1941 byl předpokládaný počet vězňů navýšen na 125 000 a 8. 12. až na 150 000. Lublin měl fungovat i jako zajatecký a koncentrační tábor. První vězni přijeli do tábora v říjnu 1941.

Území tábora o rozloze 30,6 hektaru bylo rozděleno na pět obdélníkovým sekcí se dvěma mezisekcemi. Na každém poli se nacházelo 24 baráků, po 12 na každé straně. Prostor mezi budovami byl využit jako apelplac. V každé sekci byla postavena šibenice. Kolem dvojitého oplocení z ostnatého drátu byla z vnitřní strany vytvořena pětimetrová zóna smrti. Kolem tábora stálo 19 strážních věží s pohyblivými světlomety. Osvětlení tábora zajišťovalo 130 lamp na sloupech plotu. Vnitřní část plotu byla od hromadného útěku sovětských vězňů v roce 1942 nabita elektrickým proudem. V letech 1943–1944 byla postavena šestá sekce. V první mezisekci stálo krematorium, v němž byly nainstalovány dvě pece ze Sachsenhausenu. V krematoriu se nacházela rovněž márnice, plynová komora pro desinfekci oblečení a místnosti pro velitele krematoria Ericha Muhsfeldta a členy Sonderkommanda. V červenci až září 1943 bylo jižně od páté sekce postaveno nové krematorium s kanceláří jeho šéfa, márnicí, místností s betonovým pitevním stolem, na němž byly mrtvoly prohlíženy kvůli ukrytým cennostem, skladem koksu a pěti pecemi napojenými na 12 metrů vysoký komín. K baráku č. 41 na úrovni první sekce byly v srpnu a říjnu 1942 přistavěny plynové komory a tábor se tak stal vyhlazovacím. Jednalo se o tři místnosti – jedna o rozměrech 10 m x 5,5 m x 2 m a dvě menší 4,8 m x 3,6 m x 2 m. Přistavěna k nim byla malá místnost pro člena SS ovládajícího vpouštění oxidu uhelnatého z lahví do komor. Do větší komory byl plyn vháněn kovovou trubkou o průměru 25 mm, do menší trubkou o průměru 40 mm. Větší komora měla navíc ve stropě otvor pro vhazování cyklonu B. V letech 1941–1944 bylo v táboře postaveno celkem 280 budov.

Dne 3. 11. 1943 se v Lublinu odehrála finální část operace Erntefest (Dožínky), zaměřená na vyhlazení Židů v Generalgouvernementu, přesněji v lublinském distriktu, kdy bylo během jediného dne zabito až 18 000 Židů. Za zvuků hudby, pochodů a valčíků Johanna Strausse, byly v blízkosti krematoria vykopány tři řady příkopů, vězni se museli vysvléct do naha a poté byli zastřeleni. V rámci uvedené operace bylo v pracovních táborech Trawniki a Poniatowa a v koncentračním táboře Lublin zavražděno celkem 43 000 židovských mužů, žen a dětí. Lublin také sloužil jako sběrný tábor ošacení a osobních věcí Židů z vyhlazovacích táborů Belzec, Sobibor a Treblinka.

V čele tábora stálo v době jeho existence pět velitelů: SS-Standartenführer Karl Otto Koch (říjen 1941 – srpen 1942), SS-Oberstumbannführer Max Koegel (srpen 1942 – listopad 1942), SS-Sturmbannführer Arthur Hermann Florstedt (listopad 1942 – říjen 1943). SS-Obersturmbannführer Martin Gottfried Weiss (1. 11. 1943 – 5. 5. 1944) a SS Obersturmbannführer Arthur Liebehenschel (5. 5. 1944 – 22. 7. 1944). Strážní oddíly tvořilo asi 900 esesmanů pod velením SS-Hauptsturmführera Waltera Langleista (září 1942 – 20. 8. 1943) a SS-Hauptsturmführera Martina Melzera (20. 8. 1942 – 21. 8. 1944). Koch byl odsouzen k smrti za rozkrádání židovského zlata a peněz a 5. 4. 1945 popraven. Koegel spáchal sebevraždu den po zatčení spojenci 27. 6. 1946. Florstedt stanul před soudem a 15. 4. 1945 byl ze stejného důvodu jako Koch odsouzen k smrti a popraven. Weiss byl v listopadu 1945 odsouzen v Dachauském procesu k smrti a 29. 5. 1946 oběšen. Liebehenschel stanul před Osvětimským soudem v Krakově, byl odsouzen k smrti a 28. 1. 1948 oběšen. Z 1037 příslušníků SS známých jménem a tím, že sloužili v Lublinu, bylo stíháno pouze 170. Důvodem bylo pravidlo uplatňované západoněmeckým soudním systémem, podle kterého mohli být obviněni pouze ti, kdo se přímo podíleli na procesu vraždy.

Spolu s Osvětimí byl Lublin jediným místem, kde se k hromadnému vraždění používal Cyklon B. Tábor byl příslušníky SS evakuován v dubnu a osvobozen Rudou armádou v noci 22.–23. 7. 1944. Stal se prvním nacistickým táborem, který padl do rukou spojenců a vydal svědectví o hrůzách, které se zde odehrávaly. Táborem prošlo asi 500 000 vězňů 54 národností z 28 zemí, především Čechoslováků, Maďarů, Němců, Nizozemců, Francouzů, Rusů, Bělorusů, Ukrajinců a Poláků. V táboře zemřelo asi 360 000 vězňů. Čechů a Slováků zde zahynulo nejméně 30 000.

 PhDr. Pavel B. Elbl