Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00
CZ EN

Aktuality

Tlamatá „příšerka“

27.11.2020 Tlamatá „příšerka“ více...

Křesťanský symbol ryby

23.11.2020 Křesťanský symbol ryby více...

Nahlédnutí do cisterciácké spirituality

19.11.2020 Nahlédnutí do cisterciácké spirituality více...

Výzva k 70. výročí ŽĎASu

13.11.2020 Pro plánovanou výstavu sbíráme fotografie více...

Nahlédnutí do cisterciácké spirituality

Nahlédnutí do cisterciácké spirituality

Je všeobecně známo, že mniši, kteří rozvíjeli svoji činnost ve žďárském klášteře fundovaném v roce 1252, příslušeli k cisterciáckému řádu. Cílem následujícího příspěvku je přiblížení podstaty spirituality tohoto mnišského společenství, z jehož duchovní podstaty druhotně vycházela i pestrá a bohatá činnost materiální a kulturní. Nelze opomenout, že právě duchovní směřování kontemplativního monasticismu je tím zásadním kořenem, jenž umožňoval zrození zmiňovaných plodů. Stejnou důležitost má i uvědomění si faktu, že duchovní život byl pro člověka dané doby naprosto prioritní, stěžejní a existenciální záležitostí. Každý jedinec upřímně toužil a doufal ve spásu své duše a stejně tak se obával možného zatracení. Na základě tohoto schématu se odvíjelo jeho veškeré myšlení i vnější činnost, ale i přístup k snášení řady životních ran a nesnází, které tvořily součást každodenního života. Velmi poučným a ilustrativním příkladem tohoto pojímání světa, obzvláště v dnešních nepokojných časech, které nás nekompromisně přivádějí zpět k uvědomění si křehkosti lidského hmotného života a nestabilitě společnosti, je heslo kartuziánského řádu: „Stat Crux dum volvitur Orbis“ – „Kříž stojí, když svět se kymácí“.

Jedenácté století přineslo v Evropě mohutnou vlnu spočívající v očekávání změn především v zintenzivnění vztahu k Bohu, hledání nových cest k následování  Spasitele Ježíše Krista, k reformě papežství, světského i řeholního kléru. Můžeme říci, že cisterciácký řád založený Robertem z Molesmes v Cîteaux roku 1098 byl třetí nejpopulárnější ratolestí středověkého monasticismu. Za první lze označit kamaldulský řád založený v roce 1010 sv. Romualdem v Itálii a za druhý kartuziánský řád založený sv. Brunem Kolínským v roce 1084 ve Francii. Oba tyto kontemplativní mnišské řády spojovaly v sobě tradici cenobitismu sv. Benedikta, zakladatele benediktinského řádu, spočívající ve společném životě s eremitskými (poustevnickými) prvky. Po potvrzení založení řádu papežem se Robert musel z jeho rozhodnutí vrátit do benediktinského kláštera v Molesme, ale ostatní členové nového řádu setrvali v Cîteaux, kde vedli život ve velké přísnosti pod vedením sv. Albericha a sv. Štěpána Hardinga. Sv. Bernard přišel do Cîteaux v doprovodu třiceti druhů v roce 1112. Expanze cisterciáckého řádu dosáhla takových rozměrů, že když v roce 1153 umíral, existovalo 343 klášterů, z nichž některé byly na Balkáně a ve Svaté zemi.

Podle nařízení, jež vydal roku 1114 Štěpán Harding ve své Charta caritatis, se cisterciáci odloučili od centralizovaného benediktinského systému kláštera a zavedli jako řídící orgán generální kapitulu, což se stalo modelem budoucích řeholních řádů. Cisterciáci vycházející z řehole sv. Benedikta, otce západního mnišství, s úspěchem přizpůsobili mnišství potřebám doby tak, že vtiskli jeho trvalé hodnoty neustále se proměňujícím podmínkám. Díky této skutečnosti cisterciáci, zejména jejich přísná observance nazývaná trapisté, prosperují až do dnešních dnů.

Koncepce mnišského života cisterciáků se v zásadě neliší od benediktinského řádu. Vlastně pouze chtěli obnovit původní observanci v její prostotě a přísnosti. Značně zredukovali z jejich pohledu nadbytečnou liturgii, omezili činnost ve skriptoriu a vrátili se k manuální práci ve smyslu benediktinského hesla „Ora et labora“ – Modli se a pracuj. Mezi benediktiny a cisterciáky však existoval jeden zásadní rozdíl: touha cisterciáků po spíše poustevnickém životě, nikoliv po způsobu kamaldulů či kartuziánů, ale jako komunity zcela oddělené od světa a zachovávající řeholi sv. Benedikta co nejdoslovněji. Cisterciáci při snaze o obnovu původního benediktinského monasticismu uskutečnili určité adaptace s ohledem na vlastní ideje. Jednalo se zejména o naprosté podřízení se asketickým a kontemplativním prvkům mnišství, zatímco clunyjská interpretace řehole sv. Benedikta stavěla na první místo liturgii a „lectio divina“ – posvátné čtení.

Pro cisterciáky bylo oddělení od světa stejně naprosté jako pro mnichy Východu. Z tohoto důvodu vyhledávali pro své kláštery vzdálené a odlehlé lokace a zachovávali přísnou klauzuru. Jejich askeze spočívala v manuální práci a přísném způsobu života. Tímto způsobem přijímali Kristův kříž, aniž by si chtěli ulehčit. Ve snaze zajistit si kontemplativní život se vzdali všech forem apoštolátu a kněžské služby, zachovávali trvalé mlčení a vyhýbali se hromadění majetku. Přikázání lásky k bližnímu naplňovali podle učení sv. Bernarda skutky bratrské lásky v komunitním životě mnichů.

Pokud bych se odvážil hovořit o „škole“ cisterciácké spirituality odděleně od spirituality benediktinské, jsou zde nepochybně jisté rysy, které mnichy z Citeaux odlišují. Zásadní je eschatologická vlastnost spočívající v pohledu na věčné skutečnosti a na cíl: život ve slávě. Pokládali se za poutníky na cestě do nebe a aby byli připraveni na Kristův příchod, zbavovali se co nejvíce pozemských zájmů a vazeb. Paradoxně si však uchovali hluboké vnímání hodnoty stvořených věcí a lidských potřeb, což však z mého pohledu není v rozporu, neboť právě hluboce prožívaná spiritualita (až kontemplace) dává pozemským věcem novou pravou hodnotu. Obdělávali pole, chovali dobytek, ryby, vyráběli chléb, sýry a jiné potraviny. V liturgickém umění odstranili ozdobný styl a vrátili se k jednoduchým, čistým, přirozeným liniím, tvořícím prostou krásu.

Dalším charakteristickým znakem cisterciáků byla jejich obezřetná adaptace mnišských observancí. Drželi se pozitivních tradičních zvyklostí, ale neváhali se zříci těch prvků, které nesloužily účelu, pro nějž byly zavedeny. Cílem bylo vždy uchování čistých pramenů mnišství. Tato praxe nevedla k vyhraněnému individualismu, neboť ve všech klášterech se přísně zachovávala statuta cisterciáckého života, přestože jednotlivá opatství směla činit v jejich naplňování nezbytné úpravy.

Další dvě hodnoty cisterciáckého života jsou chudoba a manuální práce. V chudobě cisterciáci zašli dál než je vnější odpoutanost od věcí a vykořenění ducha vlastnictví, které se požadují od všech mnichů. Chudoba byla pěstována jako prostředek osobní nouze a askeze jako svědectví komunity. Manuální práci viděli jako logický důsledek svého pojetí chudoby. Lze říci, že pro cisterciáky byla manuální práce pro jejich mnišský život stejně zásadní jako liturgická modlitba a lectio divina. Když však došlo k vzniku laických bratrů, konvršů, vytvořila se v tomto pojetí cisterciáckých mnišských činností určitá nerovnováha.

Nutno říci, že cisterciácký život provázela naprosto zřetelná prostota charakterizovaná uvážlivostí. To se týkalo nejenom životního stylu, liturgie, ale i architektury. Odstraněna byla veškerá pompa, obřadnost, triumfalismus či ostentativnost. Netoužili po ničem jiném než věrně žít podle řehole sv. Benedikta a zcela se věnovat modlitbě a manuální práci.

Chceme-li pochopit cisterciáckou spiritualitu, je nezbytné probrat nauku jejich nejvlivnějších autorů: sv. Bernarda, bl. Viléma ze St. Thierry a sv. Aelreda z Rievaulx. Nicméně my se budeme zabývat pouze prvně jmenovaným. Bernard, který se narodil v Burgundsku kolem roku 1090 a vstoupil do opatství Cîteaux v roce 1112 spolu se čtyřmi ze svých bratrů, strýcem a 25 přáteli, je někdy označován za posledního z církevních Otců. Po třech letech formace jej poslal Štěpán Harding založit novou fundaci v Clairvaux. Jeho osoba a činnost byla natolik přitažlivá a úspěšná, že je nazýván druhým zakladatelem cisterciáků.

Bernardovo působení bylo velmi široké. Napsal Apologii na obranu cisterciácké reformy, usiloval o reformu diecézního kléru a laiků, obhajobou práv papeže Inocence II. proti pretendentu Anakletovi II. přispěl k ukončení schizmatu v církvi, kritizoval Abélardovy bludy, přinutil biskupa z Poitiers Gilberta de la Porrée k odvolání jeho bludů na koncilu v Remeši, v jižní Francii kázal proti manichejcům, působil jako smírce mezi soupeřícími skupinami, prosazoval druhou křížovou výpravu a poslal svému bývalému žákovi z Clairvaux papežovi Evženovi III. traktát De consideratione o reformě církve. Svatý Bernard byl kanonizován roku 1174 a v roce 1830 byl prohlášen učitelem církve.

V neposlední řadě byl sv. Bernard rovněž plodným spisovatelem. Jeho korespondence zahrnuje více než 500 dopisů, dále je zde 332 kázání. Své první duchovní dílo O stupních pokory a pýchy sepsal kolem roku 1124. Následovala Apologie čili obrana cisterciácké reformy v následujícím roce a v letech 1126–1141 pak spisy O milování Boha, O milosti a svobodné vůli, O jednání a povinnostech biskupů, O obrácení, Příkazy a dispenze a řada dalších traktátů na téma křest, cisterciácký antifonář a bludy Abélardovy.

V souladu s tradicí a praxí benediktinské spirituality nacházel inspiraci pro své duchovní učení v Písmu svatém, ať už přímo – rozjímáním Bible, nebo nepřímo – četbou biblických komentářů Origena, sv. Jeronýma, sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého. Podle Bernarda Bible obsahuje jedině tajemství Krista, neboť On dává Písmům jednotu a smysl. Kristus je sjednocujícím principem, neboť je přítomen všude – předobrazen ve Starém zákoně a zjeven v Novém. Bernardova duchovní nauka je tak výrazně kristocentrická a křesťan je dokonalý do té míry, jak se přizpůsobuje Kristovu tajemství. Toto přizpůsobení však může nastat pouze účastí na naukovém, svátostném a liturgickém životě církve, protože Písmo, které Kristovo tajemství zjevuje, je pravdivě pochopitelné pouze v církvi a církví.

Ústřední téma Bernardovy spirituality lze vyjádřit slovy sv. Jana: „Bůh je láska, on nás miloval jako první, jeho láska k nám se ukázala, když poslal do světa svého jediného Syna, abychom měli život skrze něho.“ Bernard si pokládá otázku, jak máme milovat Boha, a odpovídá na ni: „Důvodem, proč milovat Boha, je Bůh sám. Míra, jak ho milovat, je tato: milovat ho láskou bez míry.“ Bernard se tak nepochybně vyrovná sv. Augustinovi, který je označován jako Učitel lásky.

V životě i v nauce však Bernard nebyl sentimentální, neboť jeho asketické učení je realistické a náročné. Zásadním východiskem je pokora, plod sebepoznání, který člověku odhalí jeho hříšný stav. Posléze rozvíjí psychologii askeze, v níž ukazuje, že svobodná vůle člověka je klíčem k obrácení a pokroku v duchovním zdokonalování. Duše musí v souboji s hříchem projít stupni pokory a stupni lásky, které nakonec kulminují v mystickém spojení s Bohem. Hlavní důraz spočívá na lidské vůli, která však nikdy není odloučena od rozumu a paměti. Přestože Bernard uznává, že Boží láska v tomto světě nemá hranic a že člověk nemůže v životě dosáhnout absolutní dokonalosti, trvá přesto na tom, že křesťan je povinen ustavičně usilovat o stále větší zdokonalování: „Nikdo nemůže být dokonalý, kdo netouží být ještě dokonalejší. Že je dokonalejší, ukazuje tím, jak aspiruje k ještě větší dokonalosti. Kdo odmítá být lepší, určitě je méně dobrý. Ve chvíli kdy se odmítáš stát lepším, přestáváš být dobrý.“

Láska k Bohu by tedy měla u křesťana toužícího po dokonalosti neustále růst. V tomto růstu prochází čtyřmi základními stupni, které Bernard označuje jako láska tělesná, zištná, synovská a mystická. Tělesná láska je přirozená, instinktivní oddanost sobě. Když se působením milosti povznese nad přirozenost, zpravidla se zaměřuje na svaté lidství Kristovo a tajemství jeho pozemského života. Zištná láska je služebná oddanost Bohu pro dobrodiní, jež od něj člověk dostává. Vychází z lidského vědomí potřeby Boha. Synovská láska je nezištná oddanost Bohu jako našemu Otci. Umožňuje nám zakoušet blaženost, kterou dává Pán. Čtvrtý a nejvyšší stupeň lásky je čisté milování Boha, zcela oproštěné od sobeckých zájmů. V tomto čtvrtém stupni člověk už nemiluje sebe, ledaže kvůli Bohu samému, a odevzdává se zcela do jeho vůle.

Prostředky dosažení dokonalosti jsou podle sv. Bernarda tyto: Boží milost, Kristovo lidství, Maria spoluvykupitelka a prostřednice, rozjímání – zejména o Kristových tajemstvích, modlitba, zpytování svědomí, bdělost nad myšlenkami a city a duchovní vedení. Mystickou teologii sv. Bernarda lze nalézt v jeho pojednání o lásce k Bohu a v komentáři k Písni písní, který pronášel k mnichům jako kázání. Zpočátku je láska ke Kristu vnímatelná čili tělesná, zaměřená na Kristovo lidství a na události jeho života na zemi. Přestože i láska ke Kristu v jeho lidství už je velkým darem Ducha svatého, je nicméně tělesná, ve srovnání s onou láskou, která se nevztahuje tolik ke Slovu vtělenému jako ke Slovu – moudrosti, spravedlnosti, pravdě a svatosti. Když Bernard hovoří o mystickém spojení, mluví o duchovní lásce, která překračuje Kristovo lidství, aby se zaměřila na jeho božství. Jakmile je duše naprosto očištěna a vyučena v duchovní lásce, může, pokud ji Bůh zavolá, vstoupit do mystického spojení a stát se nevěstou Slova a uzavřít s ním duchovní sňatek.

Bernard považoval apoštolát za plod lásky a za přebytek vnitřního života modlitby a ti, kdo mají na starosti duše, by se měli obzvlášť věnovat rozjímání o božských pravdách. Pak teprve mohou přejít z mlčení kontemplace ke skutku kázání a stát se současně muži kontemplace a muži činu. Podle sv. Bernarda je třeba starat se především o posvěcení své duše, než je možné pustit se do díla posvěcování druhých: „Vězte, že těm, kdo jsou vám svěřeni, máte být matkou, ne pánem. Musí-li se občas jednat přísně, ať je to přísnost otce, ne tyrana. Povzbuzujte jako matky, kárejte jako otcové. Nadšení bez poznání je nesnesitelné. Kdo hoří láskou, potřebuje nutně uvážlivost, která umírňuje skutky lásky. Nadšení neosvícené poznáním ztrácí svou sílu a někdy i škodí… Právě uvážlivost řídí všechny ctnosti a zmírňuje je, aby byly krásné a pevné… Ctnost sama nedokáže ukázňovat a vést ostatní ctnosti… Když se vytratí, změní se rázem v neřest.“

Je pravdou, že jádrem spirituality sv. Bernarda je tajemství Nejsvětější Trojice, jako tomu má být v celé křesťanské spiritualitě, ale Bernard byl tradicí označen především jako teolog Ježíše a Marie.

PhDr. Pavel B. Elbl