CZ EN DE
Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00

Aktuality

XII. MUZEJNÍ NOC (10. 6. 2022)

18.5.2022 Radosti a strasti barokního života více...

VĚŽ OTEVŘENA! (12. 6. – 30. 9. 2022)

14.5.2022 Zpřístupnění věže kostela sv. Prokopa ve Žďáře nad Sázavou více...

Připravujeme: ROKY V BAROKU (10. 6. – 6. 11. 2022)

14.5.2022 Životní pouť barokního člověka více...

Turistická vizitka Moučkova domu

20.4.2022 Rozšíření nabídky pro turisty více...

MOUČKŮV DŮM JE PŘIPRAVEN NA SEZÓNU 2022!

17.3.2022 Stálá expozice města Žďáru nad Sázavou se těší na návštěvníky všech generací! více...

Žďár a širší okolí na začátku třicetileté války

400 let od bitvy na Bílé hoře I.

Události z doby třicetileté války lze v případě Žďáru jen obtížně rekonstruovat, protože se v okolí neodehrály významnější vojenské operace. Proto se příspěvek věnuje i událostem v širším okolí našeho města.

Žďár náležel k ditrichštejnským statkům, a protože majitelem byl horlivý katolík a olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna, byla na panství uplatňována protireformační politika. Např. v r. 1617 vykázal majitel panství nekatolíky, ale prakticky k tomu patrně nedošlo. Protože Morava se nepřipojila ke stavovskému povstání, byl tu v letech 1618–1619 relativní klid. Na české straně již tomu tak nebylo. Přes Českomoravskou vysočinu postupovaly císařské oddíly Jana Eusebia Khuena z Belasi proti vojsku vzbouřených českých stavů. Obsadily nedaleká města Polnou a Přibyslav a odtud pokračovaly na Havlíčkův Brod a Čáslav. Na Čáslavsku narazily na stavovské vojsko, které je porazilo a vytlačilo do jižních Čech. Na Přibyslavsku nadále zůstala jen malá posádka, která tak chránila i majetky kardinála Ditrchštejna, například okolí Vojnova Městce.

Události dostaly spád až na jaře roku 1619. Tehdy vyrazily oddíly Jindřicha Matyáše Thurna z jižních Čech na Moravu. Záhy se osmělila skupina rebelů v Brně a provedla v květnu úspěšný převrat. Ke stavovským dezertovala také část vojska najatého moravským zemským hejtmanem (pluk Jiřího z Náchoda). Tyto události zastihly našeho majitele Ditrichštejna v moravské metropoli, kde dlel ve svém paláci na Zelném trhu (nyní Moravské zemské muzeum). Prosil, sliboval, aby ho ušetřili. Ušetřili. Měl prý slíbit i navrácení zemské pokladny, které se zmocnil pozdější slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Jakmile byl kardinál propuštěn z domácího vězení, uchýlil se do bezpečí. Po pádu císařských pozic na Moravě se nevelké posádky v Polné a Přibyslavi ocitly v izolaci a byly v červnu toho roku vyhnány. Zároveň došlo k záboru kardinálova majetku. Moravské části se Žďárem se ujala pro historiky zatím poněkud záhadná protestantská osobnost Zikmund z Ditrichštejna, té české pak Jan Rudolf Trčka z Lípy.

Válka pokračovala, ale rebelové nebyli schopni efektivně shromáždit dostatek peněz na vojsko. V r. 1619 byly vypsány vysoké daně a povolán každý pátý muž z obcí do zemské hotovosti (jakási milice). Placení daní sabotovaly samotné vrchnosti a z povolaných mužů se do Brna dostavily jen ubohé hloučky. To tedy bylo povstání. Velkou událostí byla cesta nového českého krále Fridricha Falckého (zimního krále) přes nedalekou Polnou. V době, kdy mu holdovaly stavy Moravy a dalších zemí, odehrála se v Olomouci tragédie, která má vztah i k našemu regionu. Dne 17. března byl umučen Jan Sarkander, který se měl v r. 1606 (ještě před nastoupením kněžské dráhy) údajně oženit s Annou Plachetskou, dcerou kupce z Velkého Meziříčí. Jeho bratr Mikuláš byl v tomto městě děkanem. Tento mučedník se stal jedním z hlavních patronů barokní Moravy.

Na podzim roku 1620 byla poslána zemská hotovost a žoldnéři na západní hranici Moravy (tisíce pěšáků a několik set jezdců). Patrně i Žďársko pocítilo přítomnost špatně placené soldatesky. Vojáci nepobyli dlouho, rozutekli se, jakmile se dozvěděli o porážce na Bílé hoře. V jejich stopách jeli polští jezdci „lisovčíci“ – polští žoldnéři organizovaní do vojska plukovníka Lissovského (+ 1616), kteří bojovali ve službách císaře. Byli mezi nimi i praví kozáci, ostřílení válečníci s Tatary. Počínali si v kraji jako při tažení na Krymu. Znásilňovali, vydírali, kradli a zabíjeli. Pořádek museli udělat valonští rejtaři (z Belgie), kteří vyhnali lisovčíky a sami se tu nějakou dobu zdrželi. Velké Meziříčí údajně věnovalo vojevůdci Buquoyovi stříbrný řetěz. Poněvadž se na severovýchodě Moravy držely zbytky povstalců, bylo potřeba i lisovčíků, kteří se ještě na konci roku 1621 vrátili a znovu se „zle činili“. Jeden z jejich zločinů dosud připomíná na někdejší věcovské rychtě smírčí kámen, upomínající na zamordování někdejšího úředníka jimramovského panství Václava Rychnovského z Louňovic sekyrou na Štědrý den léta Páně 1621. V letech 1621–1622 kvartýrovaly na Novoměstsku a Žďársku kompanie (rota) Paradise a regiment (pluk) Melichara Kyna z Kynastu. V r. 1622 Kynův regiment vybral v průměru od každého sedláka 38 zlatých (cena 6 krav). V dalších letech panoval na Moravě relativní klid. Až v l. 1625–1626 došlo k nové záplavě vojsk, když se objevily oddíly významného protihabsburského vojevůdce Petra Arnošta z Mansfeldu. Byl však poražen a zahnán do Uher Albrechtem z Valdštejna. Další krize se dostavila v letech 1631–1632, kdy Čechy zaplavili Sasové, a Morava se stala novou vojenskou základnou pro císařskou armádu. Byla to nesmírně těžká zátěž pro zdejší panství a znamenala další úpadek. Poprvé se i v našem regionu objevily pusté a zanedbané usedlosti ve větším počtu. Vcelku 30. léta byla poklidná. Nová velká bouře měla přijít až na přelomu 30. a 40. let, kdy na scénu nastupují Švédové. Tomu se však budeme věnovat příště.

Mgr. Miloslav Lopaur