Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00
CZ EN

Aktuality

Tlamatá „příšerka“

27.11.2020 Tlamatá „příšerka“ více...

Křesťanský symbol ryby

23.11.2020 Křesťanský symbol ryby více...

Nahlédnutí do cisterciácké spirituality

19.11.2020 Nahlédnutí do cisterciácké spirituality více...

Výzva k 70. výročí ŽĎASu

13.11.2020 Pro plánovanou výstavu sbíráme fotografie více...

Žďár a širší okolí na začátku třicetileté války

400 let od bitvy na Bílé hoře I.

Události z doby třicetileté války lze v případě Žďáru jen obtížně rekonstruovat, protože se v okolí neodehrály významnější vojenské operace. Proto se příspěvek věnuje i událostem v širším okolí našeho města.

Žďár náležel k ditrichštejnským statkům, a protože majitelem byl horlivý katolík a olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna, byla na panství uplatňována protireformační politika. Např. v r. 1617 vykázal majitel panství nekatolíky, ale prakticky k tomu patrně nedošlo. Protože Morava se nepřipojila ke stavovskému povstání, byl tu v letech 1618–1619 relativní klid. Na české straně již tomu tak nebylo. Přes Českomoravskou vysočinu postupovaly císařské oddíly Jana Eusebia Khuena z Belasi proti vojsku vzbouřených českých stavů. Obsadily nedaleká města Polnou a Přibyslav a odtud pokračovaly na Havlíčkův Brod a Čáslav. Na Čáslavsku narazily na stavovské vojsko, které je porazilo a vytlačilo do jižních Čech. Na Přibyslavsku nadále zůstala jen malá posádka, která tak chránila i majetky kardinála Ditrchštejna, například okolí Vojnova Městce.

Události dostaly spád až na jaře roku 1619. Tehdy vyrazily oddíly Jindřicha Matyáše Thurna z jižních Čech na Moravu. Záhy se osmělila skupina rebelů v Brně a provedla v květnu úspěšný převrat. Ke stavovským dezertovala také část vojska najatého moravským zemským hejtmanem (pluk Jiřího z Náchoda). Tyto události zastihly našeho majitele Ditrichštejna v moravské metropoli, kde dlel ve svém paláci na Zelném trhu (nyní Moravské zemské muzeum). Prosil, sliboval, aby ho ušetřili. Ušetřili. Měl prý slíbit i navrácení zemské pokladny, které se zmocnil pozdější slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Jakmile byl kardinál propuštěn z domácího vězení, uchýlil se do bezpečí. Po pádu císařských pozic na Moravě se nevelké posádky v Polné a Přibyslavi ocitly v izolaci a byly v červnu toho roku vyhnány. Zároveň došlo k záboru kardinálova majetku. Moravské části se Žďárem se ujala pro historiky zatím poněkud záhadná protestantská osobnost Zikmund z Ditrichštejna, té české pak Jan Rudolf Trčka z Lípy.

Válka pokračovala, ale rebelové nebyli schopni efektivně shromáždit dostatek peněz na vojsko. V r. 1619 byly vypsány vysoké daně a povolán každý pátý muž z obcí do zemské hotovosti (jakási milice). Placení daní sabotovaly samotné vrchnosti a z povolaných mužů se do Brna dostavily jen ubohé hloučky. To tedy bylo povstání. Velkou událostí byla cesta nového českého krále Fridricha Falckého (zimního krále) přes nedalekou Polnou. V době, kdy mu holdovaly stavy Moravy a dalších zemí, odehrála se v Olomouci tragédie, která má vztah i k našemu regionu. Dne 17. března byl umučen Jan Sarkander, který se měl v r. 1606 (ještě před nastoupením kněžské dráhy) údajně oženit s Annou Plachetskou, dcerou kupce z Velkého Meziříčí. Jeho bratr Mikuláš byl v tomto městě děkanem. Tento mučedník se stal jedním z hlavních patronů barokní Moravy.

Na podzim roku 1620 byla poslána zemská hotovost a žoldnéři na západní hranici Moravy (tisíce pěšáků a několik set jezdců). Patrně i Žďársko pocítilo přítomnost špatně placené soldatesky. Vojáci nepobyli dlouho, rozutekli se, jakmile se dozvěděli o porážce na Bílé hoře. V jejich stopách jeli polští jezdci „lisovčíci“ – polští žoldnéři organizovaní do vojska plukovníka Lissovského (+ 1616), kteří bojovali ve službách císaře. Byli mezi nimi i praví kozáci, ostřílení válečníci s Tatary. Počínali si v kraji jako při tažení na Krymu. Znásilňovali, vydírali, kradli a zabíjeli. Pořádek museli udělat valonští rejtaři (z Belgie), kteří vyhnali lisovčíky a sami se tu nějakou dobu zdrželi. Velké Meziříčí údajně věnovalo vojevůdci Buquoyovi stříbrný řetěz. Poněvadž se na severovýchodě Moravy držely zbytky povstalců, bylo potřeba i lisovčíků, kteří se ještě na konci roku 1621 vrátili a znovu se „zle činili“. Jeden z jejich zločinů dosud připomíná na někdejší věcovské rychtě smírčí kámen, upomínající na zamordování někdejšího úředníka jimramovského panství Václava Rychnovského z Louňovic sekyrou na Štědrý den léta Páně 1621. V letech 1621–1622 kvartýrovaly na Novoměstsku a Žďársku kompanie (rota) Paradise a regiment (pluk) Melichara Kyna z Kynastu. V r. 1622 Kynův regiment vybral v průměru od každého sedláka 38 zlatých (cena 6 krav). V dalších letech panoval na Moravě relativní klid. Až v l. 1625–1626 došlo k nové záplavě vojsk, když se objevily oddíly významného protihabsburského vojevůdce Petra Arnošta z Mansfeldu. Byl však poražen a zahnán do Uher Albrechtem z Valdštejna. Další krize se dostavila v letech 1631–1632, kdy Čechy zaplavili Sasové, a Morava se stala novou vojenskou základnou pro císařskou armádu. Byla to nesmírně těžká zátěž pro zdejší panství a znamenala další úpadek. Poprvé se i v našem regionu objevily pusté a zanedbané usedlosti ve větším počtu. Vcelku 30. léta byla poklidná. Nová velká bouře měla přijít až na přelomu 30. a 40. let, kdy na scénu nastupují Švédové. Tomu se však budeme věnovat příště.

Mgr. Miloslav Lopaur