Organizace zřizovaná městem Žďár nad Sázavou

566 688 116
facebook.com/muzeumzdar
Út - Ne: 9:00 - 12:00, 12:30 - 17:00
CZ EN

Aktuality

Velikonoční pomlázka a mrskání

1.4.2021 Proč chodíme na „sekačku“? více...

Velikonoční vajíčka

29.3.2021 Kde se velikonoční vajíčka vzala a jak se zdobí? více...

Velikonoční okénka č. 3 a 4 (od 27. 3. 2021)

27.3.2021 Nové nahlédnutí do muzejních okének s velikonočními zvyky více...

Kalvárie pod šturcem

22.3.2021 Ztvárnění Kristova utrpení ve skle více...

Velikonoční pomlázka a mrskání

Proč chodíme na „sekačku“?

Počátky zvyku mrskat v jarním období ženy a dívky (někde i chlapce a muže) se ztrácí v pradávných pohanských dobách a také výklad slova pomlázka i smysl mrskání samotného není jednoznačný. Část etnografů chápe pomlázku jako mrskání omlazujícím a sílu dávajícím prutem („pomlázěti sě“), kdy muž tímto svérázným způsobem ženě žehná a prostřednictvím zeleného prutu jí věnuje neustále se obrozující sílu jara, mládí a zdraví. Podle jednoho výkladu je pomlázka dokonce symbolem oplodňovacího aktu, což dokazuje i fakt, že ženy za vyšlehání pomlázkou děkují symbolem nového života – vajíčkem. Druhá část etnografů a folkloristů vychází z pramenů církevních, kde bylo mrskání chápáno jako kárný a preventivní prostředek. Například podle Mistra Jana Husa mělo vzájemné mrskání v době velikonoční sloužit k napomenutí těch, kteří by se v těchto pro křesťany významných dnech nechovali patřičným způsobem. Budeme-li vycházet z rčení, která vyslovovali koledníci na Vysočině, např. „Abys neprašivěla“, „Abys byla svěží“, „Aby se tě nedržely blechy“, zdá se být blíže pravdě verze první.

Nástroji mrskání se na Žďársku říkalo „žíla“ a bylo otázkou cti každého koledníka, aby si ji z jednoho či více prutů vyrobil sám. Obvyklým materiálem byly proutky vrbové, březové a nejnověji také jalovec. Na „sekačku“ („šlahačku“ či „šmerkust“) chodili dospělí muži, mládenci i hoši. Mrskání mělo adresný charakter – navštěvovaly se příbuzné, známé, kmotry, hospodáři mrskali své ženy, mládenci svá děvčata. Právo mrskání začínalo po půlnoci z neděle na pondělí, proto někteří mládenci vyráželi ještě za tmy, aby je nikdo nepředběhl. Na Žďársku a Velkomeziříčsku se během obchůzky chlapci polévali vodou („polejvačka“), aby byli čerství. Za mrskání dostával koledník malovaná vejce, na Žďársku zvaná „malovny“, výslužkou (pomlázkou) však bývaly také koláče, kousky mazance, perníky, peníze a samozřejmě pivo či kořalka. Dívky svým drahým dávaly výslužku v bílém šátku, kde nesměla chybět červená vajíčka (symbol lásky) a od všech dobrot měl být sudý počet. Lichý počet znamenal konec lásky, nepřijetí této pomlázky znamenalo ukončení vztahu. Mrskání nejčastěji končilo o půlnoci z pondělí na úterý (někde už v poledne), kdy právo mrskat přešlo na ženy a dívky.

Dnes většinou chodí mrskat pouze chlapci (v pondělí), ale původní „pomlázení“ prostřednictvím vzájemného mrskání obou pohlaví zaznamenal již husitský kněz Jan Rokycana (1396–1471) a ještě v minulém století bylo mrskání mužů ženami věcí běžnou, ať už odpoledne na Ćervené pondělí, nebo v následující úterý. Zajímavou vzpomínku na pomlázku roku 1610 v Praze nám zanechal Ital Cristoforo Guarinoni, lékař na dvoře císaře Rudolfa II. Popsal ji doslova jako přehlídku neřestí a řádění bláznů. V pondělí muži mrskali spletenými pruty svobodné i vdané ženy v ulicích na potkání za velikonoční vajíčka, v úterý se pak role obrátily. Krčmy byly otevřené, všude probíhalo nevázané veselí, které vrchnost nejen tolerovala, ale dokonce se ho sama aktivně účastnila.

Pro dnešního člověka velikonoční oslavy končí na Červené pondělí a v úterý již nastává normální pracovní den. Z liturgického hlediska však velikonoční doba končí až 50 dní po Božím hodu velikonočním, tedy na Letnice (Slavnost Seslání Ducha svatého).